Juraj Maďar

„Najednou prišel rozkaz: ,Stanicu na záda a nasedat do auta.‘ Nějaký podplukovník nebo plukovník Štefaník. Měli jsme za úkol nahlásit osvobození Žiliny. Obcházeli jsme to bokem přes ty martinské fatry. Tam jsme potkávali ženisty, káceli stromy a zpevňovali cestu, aby mohli projet s děly. Pak jsme potkali minometníky, který odstraňovali miny a uvolňovali průchod. Že nás nepustěj, že můžeme někde vyletět. Štefaník povídá: ,Vyletíme a budeme ve vzduchu. Nemějte strach!‘ Tak jsme prejeli šťastně ten kopec, až jsme se dostali na rovinku, kde byla nějaká dědinka. Byl tam můstek drevený a ten hořel. Kapitán povídá: ,Jedeme, jedeme, to vydrží a prenese nás.‘ Tak jsme prejeli, a za náma to spadlo. Ale daleko jsme nejeli, prišla přestřelka z těch kopců, kde ještě byli Němci. Žilina byla už uvolněná, ale okolí bylo obsadený. Tak po nás začali strílať. Tak hned do struhy a stanicu na záda. Nám vyhrožoval velitel, že když se něco stane stanici nebo nepošleme hlášení, tak nás postřílí. Doplazili jsme se k prvnímu baráčku v Žilině a prišli na dvorek. Povídám kolegovi: ‚Vyhoď anténu na strom.‘ Já jsem dával dohromady stanicu. Vyklepal jsem spojení, oni na nás čekali, tak jsem nahlásil ,spojení navázaný‘. Nadiktovali, co máme odeslat, že Žilina je obsaděná. Tím pádem československá armáda osvobodila Žilinu.“

„Ta měla nedostatky. Oni nedodržovali disciplínu. Když se prešlo do Československa, tak měli zákaz někomu ublížiť. Jako třeba ženským. Ale taky se stalo, že pár jich zastřelili přímo sami Rusáci, když něco takového provedli.“ Pár původních obyvatel nebo Němců? „Ne, ne, ruský vojáci, když provedli něco ženským, tak ukázali na něj, že to byl on, tak přímo hned na fleku byl odstřelen. Než jsme prišli ke sboru, tak jsme jednu noc nocovali v jednej dědině a Rusi byli taky v tom baráku. A prišli ožralí a chtěli se strílať jeden druhého. Tak mi prišli takový divocí, ale po pár dňách jsem změnil názor. Už jsem to uznával, že jsou takový divoký. Z těch bojů zůstane člověk takový otupělý.“

„Vzpomínám si na jednoho z Bratislavy, nějaký Alois Huťa. Uměl německy a hodně precházel frontu do týlu. Vysílačku v kapse a posílal zprávy.“ "Jako průzkumník?" „Ano, průzkumník.“

„Bylo čtyry hodiny a taková silná střelba, tak jsem vyskočil k oknu a vidím, že po barákách stojá naši vojáci, volám na ně, co je, a oni, že nevědí nic, že je poplach. Honem jsme utíkali do té budovy, fasovali náboje a pak z toho vyšlo, že Rusové oslavují střelbou kapitulaci Němců. To bylo osmýho května.“

„Když jsme se někde zastavili, tak se nacvičovala morseovka. Oni viděli, že jsem to poslouchal a hned psal, a tak jsem musel pak zalézávat do auta, v kterém byla zabudována radiostanica. A tak jsem chodil sloužit do toho auta, a při tom chodil s malou stanicí na zádech na pozorovatelny.“

"Vy jste ještě říkal, že jste sloužil ve sboru generála Svobody. Setkal jste se s ním někdy osobně a jaký to byl člověk?" „Mě překvapoval. Když jsme byli na pozorovatelnách, on se vůbec nechránil. Kabát mu kulka vzala a on se nehnul, aby se skryl. Byl takový odvážný, jel od Zborova pořád.“ "Byl hodný, laskavý, nebo spíš přísný?" „Byl příjemný, ale jinak disciplínu udržoval. Před ním musela být.“

„To jsem měl v roji. Se mnou pracoval jeden Žid z Podkarpatské Rusi. To byl handlíř takový. On nekouřil, nepil a já taky. Poláci a Rusi po kouření a pití šli a on jim to prodával. Peníze jsme měli, a když jsme někde viděli, že se zdržíme, tak hned k sedlákovi pro prase a zabili jsme ho. Když jsme dojeli do Prahy, tak on měl ještě v batohu škvarky.“