Ing. Jiří Marel

* 1936

  • „To bylo stanný právo – čili nesměl nikdo vycházet. Ale oni věděli i ty Rusáci, že jdeme od vlaku, a naše policie, ta tam byla. Tak nás doprovázeli – ta policie naše – a skončili jsme na Vinohradech u Flory. Tam je hotel a tam jsme prožili až do rána do pěti hodin – dál nás nepustili dřív, že se tam bojuje u rozhlasu. Tak jsme tam byli v recepci. Tam sedělo sto lidí různě po schodech a v tý recepci různě, kde se dalo. A pak jsme pochodovali ráno kolem rozhlasu. Tak jsem tam viděl rozstřílenej autobus, pomačkaný auta od tanků, tank vyhořelej, díra v baráku, jak tam do něj střelili asi. A Muzeum, potom jsme šli po Václaváku a Muzeum bylo celý postřílený, a šli jsme po Václaváku, my jsme bydleli na Bělohorský, takže jsem musel jít přes most na Klárov a nahoru Nerudovkou a přišel jsem ráno (mohlo bejt... takovejch deset dvanáct kilometrů jsem ušel z těch Malešic) a hned jsem šel stát frontu na chleba. Protože tam stál tchán, tak jsem ho šel vystřídat.“

  • „Manželka potom se z Prahy přestěhovala s oběma dětma do bytu, kterej jsme tam dostali. A tam mě zastihla v roce 1968 ta okupace. Pak oni tak rok čekali, jak se k tomu kdo postaví, a pak už se, jak říkají za normalizace, rozhodli, že udělají s každým pohovory. A museli jsme i písemně asi na čtyři strany odpovídat na různý otázky, jak se k čemu stavíme. No a když byly ty pohovory, tak já jsem prostě řekl, že nesouhlasím se vstupem vojsk, a ještě jsem tam dodal, že nás Rusové vždycky vydírali, že jsme jim museli dodávat uranovou rudu a ocel na tanky. A oni mě vyloučili ze strany a pak i z armády. Z armády nás odcházela asi jedna čtvrtina vojáků z povolání, hodně nás bylo.“

  • „Na konci války, když tam potom přijeli Rusové, tak naši přijmuli do bytu jednoho kapitána ruské armády. Ten u nás bydlel dva měsíce ještě, než se odsunuli. Takový zajímavý věci, maminka samozřejmě vařila za války jednoduchý jídla. Maso, to jsme měli jednou za tejden nebo za čtrnáct dní. Vařila, si pamatuju, třeba i mejdlo nebo pivo černý jsme vařili doma. Když přijeli ty Rusové, tak se třeba stalo to, že chtěl, jestli by mu dala deset vajíček, a on to pil, syrový. Udělal si dvě dírky a prostě to nasál. Samozřejmě ona jich tolik neměla, tak mu to řekla. On měl takovýho vojáka, kterej mu sloužil. Tak mu řekl a on za chvíli přitáhl košík, kde bylo asi šedesát vajíček. Pak to samý bylo s okurkama, chtěl ňáký okurky, tak samozřejmě to neměla, tak on přitáhl ranec okurek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Lounech na ZŠ Prokopa Holého, 09.11.2015

    (audio)
    délka: 01:04:57
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekl jsem, že nesouhlasím se vstupem vojsk v srpnu 1968, a oni mě vyloučili ze strany i z armády

Jiří Marel - Dobová fotografie.jpg (historic)
Ing. Jiří Marel
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Marel se narodil jako druhý z dvojčat 21. května 1936 v Písku. Tam prožil druhou světovou válku a svá dětská léta. V Písku také zažil ústup německých vojsk, osvobození města Američany i příchod Rudé armády. Nakonec vystudoval strojní průmyslovou školu a vojenské inženýrství v Brně. Poté pracoval jako technik tankového pluku na mnoha místech republiky (např. Tábor nebo Jindřichův Hradec). Zásadní zvrat v životě většiny obyvatel tehdejšího Československa znamenalo vyjádření souhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jiří Marel, v té době stále voják, souhlas s okupací nepodepsal a z armády byl vyhozen. Následně pracoval v Milevsku, Chlumci nad Cidlinou, Hradci Králové a v Praze. Těžko hledal uplatnění ve svém oboru, všude byl překážkou jeho posudek. Na začátku devadesátých let se pamětník mohl vrátit do armády, kde setrval až do svého odchodu do penze. V důchodovém věku se přestěhoval se svou manželkou do Loun, kde na škole ZŠ Prokopa Holého vede kroužek železničního modelářství.