Ing. Jiří Marel

„Manželka potom se z Prahy přestěhovala s oběma dětma do bytu, kterej jsme tam dostali. A tam mě zastihla v roce 1968 ta okupace. Pak oni tak rok čekali, jak se k tomu kdo postaví, a pak už se, jak říkají za normalizace, rozhodli, že udělají s každým pohovory. A museli jsme i písemně asi na čtyři strany odpovídat na různý otázky, jak se k čemu stavíme. No a když byly ty pohovory, tak já jsem prostě řekl, že nesouhlasím se vstupem vojsk, a ještě jsem tam dodal, že nás Rusové vždycky vydírali, že jsme jim museli dodávat uranovou rudu a ocel na tanky. A oni mě vyloučili ze strany a pak i z armády. Z armády nás odcházela asi jedna čtvrtina vojáků z povolání, hodně nás bylo.“

„Na konci války, když tam potom přijeli Rusové, tak naši přijmuli do bytu jednoho kapitána ruské armády. Ten u nás bydlel dva měsíce ještě, než se odsunuli. Takový zajímavý věci, maminka samozřejmě vařila za války jednoduchý jídla. Maso, to jsme měli jednou za tejden nebo za čtrnáct dní. Vařila, si pamatuju, třeba i mejdlo nebo pivo černý jsme vařili doma. Když přijeli ty Rusové, tak se třeba stalo to, že chtěl, jestli by mu dala deset vajíček, a on to pil, syrový. Udělal si dvě dírky a prostě to nasál. Samozřejmě ona jich tolik neměla, tak mu to řekla. On měl takovýho vojáka, kterej mu sloužil. Tak mu řekl a on za chvíli přitáhl košík, kde bylo asi šedesát vajíček. Pak to samý bylo s okurkama, chtěl ňáký okurky, tak samozřejmě to neměla, tak on přitáhl ranec okurek.“