Ivan Major

* Neznámý

  • "Tři kilometry za hranicemi nás zpozorovala ruská hlídka – tři pohraničníci. Vystřelili. Museli jsme si lehnout na zem. Přišli ještě další tři a někam nás odvedli. Brzy začal výslech. Zavřeli nás do nějaké místnosti a čekali jsme, až nás odsoudí. Po několika dalších výsleších nás v Starobělsku odsoudili. Dostali jsme každý tři roky nepodmíněně. Prošel jsem několika vězeními – okresními i většími, jako třeba Stanislav."

  • "Jaký byl váš život po válce? Zůstal jste v armádě?" "Byli jsme rádi, že je konec války. Těšili jsme se, že začneme nový život. Že bude klid a mír. Byli jsme rádi, že Němci byli poraženi. Ale nezdá se mi, že by se do dneška něco změnilo a byl opravdu klid. Kdyby dal bůh a národy si konečně řekly, že budou žít bez bojů, bez válek a bez útrap."

  • "Když jsme jeli na frontu, tak jsme po cestě ještě cvičili každý den s minomety. Sněhu tam bylo habaděj, ale jakmile jsme někam dojeli, odstavili nás na vedlejší kolej do lesa, kde nás nebylo vidět. My jsme museli ven z vagonů a učili jsme se, co bylo třeba. Dojeli jsme asi 300 kilometrů od Sokolova a pak už jsme museli dojít pěšky. Šlo se pouze přes noc, ve dne jsme spali. Vlaky tam už nejely, protože Němci tam předtím vytrhali koleje, když ustupovali. Denně jsme chodili asi 35 kilometrů. Asi za deset dní jsme došli do Charkova, kde měl být odpočinek. Asi v deset hodin večer byl poplach, tak jsme museli jet do Sokolova a už ráno jsme nastoupili na linii."

  • "Když jsme ustupovali od Sokolova, tehdy mi Bedřich, zástupce velitele čety, říká: ,Vem toho koně, protože vozka odešel na štáb praporu a s koněm nemá kdo jet!‘ Já na to: ,Já neumím s koněma jezdit!‘ ale byl tam minomet, který se musel odtáhnout. Ostatní začali ustupovat. Najednou se dívám, že sotva sto metrů ode mě jsou už Němci! Vzal jsem toho koně a honem jsem prchal za svýma. Dohnal jsem jich ve vesnici, kde už byla naše četa. Po cestě jsem dohnal jednoho Žida, a on mě prosil: ,Svez mě!‘ Křičím na něj: ,Honem si vylez na vůz!‘ Pak jsme nabrali ještě jednoho telefonistu Hájka, který s sebou věčně tahal dva ohromný telefonní bubny. Když jsme byli za vesnici u stohu, tak Hájek se sebral a šel k tomu stohu. Povídám mu: ,Hájku, musíte jet s náma! Podívejte se, Němci nám jsou v patách!‘ A on, že prostě musí, a už si svlíkal gatě a utíkal ke stohu. Divil jsem se, ale Němci se už s tankami probíjeli přes vesnici. Museli jsme odjet. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Nevím, co se s ním stalo.“

  • "Jednu neděli jsme se dohodli a v pondělí ráno odešli z domu, asi padesát kilometrů jsme jeli autobusem. Potom jsme museli projít pralesy a překonat kopce, které tam jsou. A nakonec jsme překročili hranici se Sovětským svazem. Nijak zvlášť jsme se na to nechystali, prostě jsme jeden den odešli. Převaděče jsme nepotřebovali, byla tam vyšlapaná cesta směrem k hranicím. Po ní jsme šli a najednou jsme uviděli hraniční kámen – na jedné straně bylo napsáno SSSR a na druhé ČSR."

  • "Řeknu vám ještě příběh, který se odehrál před Kyjevem. Shromažďovala se tu vojska – Sověti, naši českoslovenští vojáci… a všichni jsme očekávali útok na Kyjev. Najednou k nám přijde sovětský voják a donesl kýtu masa a ptá se: ,Hoši, nechcete maso?‘ My jsme si říkali, proč ne. Tak jsme si ji vzali a za chvíli, když jsme potřebovali odjet s minomety, tak jsme zjistili, že jeden kůň nám chybí. Došlo nám, odkud bylo to maso…"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.10.2008

    (audio)
    délka: 50:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme rádi, že je konec války, těšili jsme se, že začneme nový život. Dodnes se mi ale nezdá, že by byl klid.

Pan Ivan Major pochází k Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče se živili jako drobní zemědělci. S hospodářstvím pomáhal i syn Ivan. V roce 1939 Podkarpatskou Rus okupovala maďarská vojska, a proto se o rok později rozhodl odejít spolu se dvěma dalšími kamarády do Sovětského svazu. Bez problémů překročili hranice, ale za necelé tři kilometry byli zadrženi sovětskými pohraničníky. Po několika výsleších byli odsouzeni ze třem letům vězení. Pan Major prošel několika ruskými věznicemi – Starobělsk, Stanislav, Pečora a jiné, poté byl transportován na Sibiř, kde byl zařazen do pracovního tábora. Počátkem roku 1942 byl amnestován a odjel spolu s dalšími do Buzuluku, kde se nechal odvést do armády. Po pouhých sedmi dnech v kasárnách odjela jednotka na frontu. Byl zařazen do minometné roty, ve které bojoval po celou válku. Vlak dovezl vojáky asi 300 kilometrů od Sokolova, kam musely jednotky dojít pěšky. Pan Major prošel v roce 1942 poddůstojnickou školou, v září pak následovalo opětovné nasazení na frontu – tentokrát ke Kyjevu, který společně se sovětskou armádou osvobodili. Odtud postupovaly jednotky dále do Rudy a na Bílou Cerkev, kde se odehrály velmi těžké boje. Pan Major byl raněn střepinou do stehna. Po léčení v československé polní nemocnici a pak v sovětské nemocnici v Kyjevě pokračoval pan Major s jednotkou na Saraguru, kde se organizoval československý armádní sbor – to bylo v roce 1944.   Po vypuknutí Slovenského národního povstání se jednotka pana Majora zapojila do Karpatsko-dukelské operace. Na Dukle byl pan Major opět raněn, tentokrát střepinou do plic. Mnoho měsíců strávil po nemocnicích, dodnes má po zranění následky. Do bojů se již nevrátil. Po válce setrval Ivan Major v armádě ještě dva roky, pak pracoval v trafice a nakonec v Jednotě. Nyní je v důchodu, aktivně se podílí na činnosti nejrůznějších svazů bývalých bojovníků – především v Československé obci legionářské.