Mgr. Jaroslava Tvrzníková

* 1940

  • „Pro mě to nebylo úplně tak strašně těžké, protože já jsem ležela v nemocnici. Měla jsem ještě nějaké komplikace po porodu, tak jsem byla delší dobu v nemocnici a on o nás ani tak velký zájem, abychom podepsali Antichartu, nebyl, na nás nikdo netlačil, my už jsme byli pro ně mimo. My jsme měli zákazy, my jsme nebyli ti slavní. Tam se tlačilo na herce významnější, vím, že Kemra, o Kemra usilovali a snad ho i přinutili, aby to podepsal. Vím, že je sporné jednání o tom, jak to bylo s Národním divadlem. Ale tam byly, tam se to podepisovalo, dvě velké Anticharty pro divadelníky a potom pro hudebníky. A to bylo myslím Národní divadlo a jestli Divadlo hudby nebo kde se to podepisovalo. A vím, jsem si skoro stoprocentně jistá, že v Národním divadle se to odehrávalo tak, že lidé přišli, normálně byli v hledišti… ne, přišli, museli podepsat, že přišli, podepsali se, šli do hlediště a odehrávalo se něco, co bylo potom nazváno… vůbec se to nenazvalo Anticharta, to tam jenom Švorcová mluvila, já jsem se na to potom dívala v televizi a v podstatě v Hudebním divadle to muzikanti podepisovali poté. Tady se to podepsalo v Národním divadle hned na začátku, když se vstupovalo do divadla, tak se rovnou podepisovali. A to bylo zneužité. Dneska se říká, že to všichni podepsali až dodatečně, ale já si myslím, že v Národním divadle to bylo takhle a v Hudebním divadle to šlo, jak říkala Pilarová, nějak až po tom projevu, a pak už se museli prostě rozhodnout, kdo to podepíše, a podepsali to vlastně všichni. Ano.“

  • „A pak si pamatuji i bombardování, protože Vysočany byly bombardované v pětačtyřicátém, a to vím, že tam byl kryt přímo pod nádražím jako v pešunku, v takovém svahu, vůbec nechápu, proč pod nádražím, protože to mohlo být velmi nebezpečné, ale nicméně tam to bylo. A mě tam dovedli, já jsem byla tenkrát velmi nemocná, černý kašel jsem měla, moc jsem nechápala proč, co to je, ale lidi plakali, brečeli, báli se, volali po sobě a samozřejmě ten strach tam byl tak zjevný, že já jsem dostala strach také, také jsem začala, vzpomínám si, brečet. Pak bylo po bombardování, vyšli jsme na ulici a pamatuji si, že ulice byla plná střepů, okna rozbitá, baráky tak divně nahnutý, takže mně bylo pět let, a to si strašně dobře pamatuji.“

  • „A dojeli jsme. Samozřejmě maminka přijela, která žila tenkrát, bratr, prostě všichni jsme se ten večer setkali a pochopitelně jsme slavili s rodinou a druhý den byl Silvestr, což jsme zažili mezi lidmi venku. Byli jsme v Činoherním klubu, vím, že nás tam vítali, to ještě všichni žili. Byli jsme v Národním divadle, kde nás přijali opět na scénu, byli jsme na scéně Národního divadla, přišel tam Havel, zdravili jsme se s ním. Vím, že v Činoherním klubu přišel Frej s Věrou Galatíkovou a Věra jenom křičela ze schodů: ,Tak je to pravda, jsou tady!‘“

  • „Psal se rok asi 1986, Vánoce, a my jsme dostali… přišel takový korespondenční lístek, přicházelo víc přání, ale mezi nimi byl tenhle korespondenční lístek, a ten byl výhrůžný, anonymní. Že jestli Martin [Štěpánek, manžel] nedonutí, aby Svobodná Evropa někde složila, nebylo řečeno kde, milion marek, tak že bude zavražděný. Přímo takhle. Přečetli jsme si to, byli jsme u večeře, děti šly spát a oba dva jsme o tom silně přemýšleli, co to má znamenat. A já mu říkám: ,Martine, asi bychom to měli říct policii.‘ A Martin říkal: ,Já si to také myslím.‘ Bylo asi devět hodin, sebral se a šel na policii. Nepřišel asi do tří hodin, takže už jsem měla starost, co se děje, pak přišel a říkal: ,To asi tak jednoduché nebude.‘ Ještě v tom korespondenčním lístku bylo napsáno, že bude Martin zabit, jako byl zabit – a to jméno tam bylo napsáno – Hlavniak, jméno Hlavniak. Dozvěděli jsme se potom od policie, že Hlavniak je slovinský redaktor, který pracoval pro nějaké české noviny a ten den nebo dva dny předtím, než nám ten korespondenční lístek přišel, tak odešel od stolu, kde měl horkou polévku, nastoupil do taxíku, v taxíku zaplatil velkou markovou bankovkou a víckrát už o něm nikdo nevěděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.02.2022

    (audio)
    délka: 01:42:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 16.03.2022

    (audio)
    délka: 01:47:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme nebyli ti slavní

Jaroslava Tvrzníková, Mnichov 1983
Jaroslava Tvrzníková, Mnichov 1983
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslava Tvrzníková se narodila 17. dubna 1940 v Praze. Podle svých slov prožila krásné dětství ve Vysočanech, i když spolu s dalšími příbuznými žili v jednopokojovém bytě a byla válka. Pocházela ze živnostnické rodiny, tatínek Jaroslav Tvrzník provozoval cukrářskou výrobu a prodej; všechno jim bylo po roce 1948 zabaveno. Již ve třinácti letech Jaroslava získala svoji první filmovou roli. O tři roky později prošla náročnými zkouškami a zahrála si Robinsonku ve stejnojmenném filmu. Následovaly další role a po maturitě i studium herectví. Nejhezčí herecké období prožila Jaroslava Tvrzníková na prknech Národního divadla, kde v roce 1965 získala angažmá a následně mnoho krásných rolí. Zde také potkala svého budoucího manžela Martina Štěpánka. V roce 1969 se vzali. Díky tomu, že vytrvale odmítali vstup do komunistické strany, čelili stále větším omezením a zákazům. Jako jedni z mála umělců nepodepsali Antichartu. V roce 1981 pod tlakem okolností se dvěma dětmi emigrovali. Po dvou náročných letech v Rakousku odešli do Mnichova, kde spolupracovali s rádiem Svobodná Evropa. V roce 1994 se vrátili do Československa. Začlenit se zpět nebylo jednoduché a úplně se to nikdy nepodařilo. Jaroslava Tvrzníková si ve filmu již nezahrála. Dlouhé roky spolupracovala s Českým rozhlasem, učila herectví a dodnes ji můžeme vidět v některých divadelních rolích. V roce 2022 žila v Praze.