Mgr. Jaroslava Tvrzníková

„A pak si pamatuji i bombardování, protože Vysočany byly bombardované v pětačtyřicátém, a to vím, že tam byl kryt přímo pod nádražím jako v pešunku, v takovém svahu, vůbec nechápu, proč pod nádražím, protože to mohlo být velmi nebezpečné, ale nicméně tam to bylo. A mě tam dovedli, já jsem byla tenkrát velmi nemocná, černý kašel jsem měla, moc jsem nechápala proč, co to je, ale lidi plakali, brečeli, báli se, volali po sobě a samozřejmě ten strach tam byl tak zjevný, že já jsem dostala strach také, také jsem začala, vzpomínám si, brečet. Pak bylo po bombardování, vyšli jsme na ulici a pamatuji si, že ulice byla plná střepů, okna rozbitá, baráky tak divně nahnutý, takže mně bylo pět let, a to si strašně dobře pamatuji.“

„A dojeli jsme. Samozřejmě maminka přijela, která žila tenkrát, bratr, prostě všichni jsme se ten večer setkali a pochopitelně jsme slavili s rodinou a druhý den byl Silvestr, což jsme zažili mezi lidmi venku. Byli jsme v Činoherním klubu, vím, že nás tam vítali, to ještě všichni žili. Byli jsme v Národním divadle, kde nás přijali opět na scénu, byli jsme na scéně Národního divadla, přišel tam Havel, zdravili jsme se s ním. Vím, že v Činoherním klubu přišel Frej s Věrou Galatíkovou a Věra jenom křičela ze schodů: ,Tak je to pravda, jsou tady!‘“

„Psal se rok asi 1986, Vánoce, a my jsme dostali… přišel takový korespondenční lístek, přicházelo víc přání, ale mezi nimi byl tenhle korespondenční lístek, a ten byl výhrůžný, anonymní. Že jestli Martin [Štěpánek, manžel] nedonutí, aby Svobodná Evropa někde složila, nebylo řečeno kde, milion marek, tak že bude zavražděný. Přímo takhle. Přečetli jsme si to, byli jsme u večeře, děti šly spát a oba dva jsme o tom silně přemýšleli, co to má znamenat. A já mu říkám: ,Martine, asi bychom to měli říct policii.‘ A Martin říkal: ,Já si to také myslím.‘ Bylo asi devět hodin, sebral se a šel na policii. Nepřišel asi do tří hodin, takže už jsem měla starost, co se děje, pak přišel a říkal: ,To asi tak jednoduché nebude.‘ Ještě v tom korespondenčním lístku bylo napsáno, že bude Martin zabit, jako byl zabit – a to jméno tam bylo napsáno – Hlavniak, jméno Hlavniak. Dozvěděli jsme se potom od policie, že Hlavniak je slovinský redaktor, který pracoval pro nějaké české noviny a ten den nebo dva dny předtím, než nám ten korespondenční lístek přišel, tak odešel od stolu, kde měl horkou polévku, nastoupil do taxíku, v taxíku zaplatil velkou markovou bankovkou a víckrát už o něm nikdo nevěděl.“