Tomáš Czernin

„Až potom, já si myslím, že to bylo v roce, kdy dědeček umřel, v roce 1984, jsem byl myslím na týden ve Štýrsku u Karla Schwarzenberga. Říkal jsem mu, že jednou tady [v Rakousku] zůstanu. A on mi vlastně skoro vynadal. Říkal: ,Co bys tady dělal? My všichni jsme nešťastní, že nemůžeme být doma, a věříme tomu, že se jednou vrátíme. Tvoji rodiče se rozhodli, že tam [v Československu] budete žít, tak zkrátka věř tomu, že se to jednou otočí. Budeš mít náskok proti nám všem, kteří se vrátíme. Protože my si budeme muset zase zvykat. Mně se vlastně asi něco posunulo v hlavě. Najednou jsem si uvědomil, že můj dědeček celý život něco ztrácel. Narodil se v roce 1904, za císaře pána. A potom, to dvacáté století bylo strašně tragické. Dědeček jako mladík zažil pozemkovou reformu, která dost těžce dolehla na pradědečka. Umřel už v šedesáti letech a dědeček se toho takzvaného velkostatku musel ujmout už poměrně mlád, bylo mu 26 let. Do toho přišly události roku 1938, mnichovská krize. Dědeček se zúčastnil těch delegací zástupců starých českých rodů u prezidenta Beneše, kde demonstrovali za zachování územní celistvosti zemí Koruny české, proti odtržení Sudet. Potom na jaře 1939 byli u prezidenta Háchy deklarovat sounáležitost s českým národem. Samozřejmě, že účastníci těchto deklarací se dostali na černou listinu gestapa. Dědeček potom byl uvězněn za poslouchání zahraničního rozhlasu, Londýna. Po válce už majetek nedostal zpátky. Přišel zase komunistický puč a potom v roce 1964 dědeček zůstal v Rakousku. Ztratil majetek, ztratil vlast. V Rakousku žil bez prostředků, z podpory příbuzných. Potom postupně ztrácel i zdraví a trpěl rozdělenou rodinou, tím, že my jsme zůstali v Československu. Ten jeho život byl smutný. Já jsem si to uvědomil a vzal jsem si do hlavy, že to chci zažít obráceně. Věřil jsem tomu, že se jednoho dne vrátíme do Dymokur. Když jsem byl na studiích a někdo se mě ptal, odkud jsem, říkal jsem, že studuju v Praze, bydlíme v Krušných horách, ale patřím do Dymokur. Přitom tehdy jsme tam neměli nic jiného než hrobečky. Když potom přišel rok 1989 a restituce, měl jsem pocit úžasné satisfakce. Mně se splnila všechna přání. Mohl jsem se sem vrátit a pokračovat v tom, co musel dědeček opustit.“