„Při té příležitosti bych se chtěl o zmínit o něčem, co se mne bolestně dotýká. To je ten pocit hrdosti, se kterým jsme nastupovali do dvouleté prezenční vojenské služby. Pro nás tehdy, kdyby mladý člověk nebyl tehdy odvedený, tak by se cítil méněcenný, nepotřebný. Dnes se mládež chlubí tím, že nejde na vojnu, že dostal zelenou (modrou) knížku nebo jde sloužit do civilní služby. Nicméně myslím si, že by se pocit skutečného vlastenectví vrátil i dnes u mladé generace, kdyby došlo ke skutečnému vážnému ohrožení národní existence.“
„Přijeli jsme do té Mirandy, kde bylo už asi 2500 vězňů z nejrozličnějších států. Předali nas do grupy Čechoslováků, asi šedesát osob, vedl to štábní kapitán Šeda. Mne jako ,Kanaďana´ ubytovali jednu noc v kanadském baráku. Veliteli baráku jsem hned řekl, že jsem Čech. Na druhý den mne předal do československého baráku. Trvalo to skoro osm měsíců, než jsme se z toho koncentráku dostali dál.“
„Když se zamýšlím nad svým mládím až do začátku války, tak můj světový názor byl podstatně ovlivněn tím, že jsem byl jsem nadšený cvičenec místního Sokola v Ostravě -Radvanicích a také členem desátého skautského oddílu v Ostravě. Obě tyto instituce vychovaly ze mne člověka se silným národním cítěním. Říká se tomu vlastenectví, ale já tohle slovo nemám rád, protože se v dnešní době zprofanovalo. Členství v politických stranách jsem ignoroval a je mi dodnes cizí. Co bylo podstatné, v Sokole byli vedle sebe různí lidé, horníci, dělníci, studovaní lidé, většinou chudobní, ale i bohatí. Z různých společenských a sociálních vrstev, všichni jsme si byli navzájem skutečně bratry. Totéž ve skautingu.“
„Později jsem se dozvěděl, že na základě té mé zprávy přes doktora Kopeckého ze Ženevy Jan Masaryk to považoval za důležité. Stále urgoval doktora Formánka, našeho bývalého československého diplomata, který s vědomím Franka sloužil jako třetí sekretář u britské ambasády v Madridu. Stále se prý ptali: ,Co je s tím Mertou, kde tak dlouho vězí, takové měsíce?´ Ale nedalo se nic dělat. Přišel leden 1943. Franco se rozhodl na začátku roku koncentrační tábor rozpustit a tři a půl tisíce vězňů vydat zpět do Francie. To pro Čechoslováky znamenalo smrtelné nebezpečí. S tím jsme se nemohli smířit, na základě iniciativy Čechů a Poláků většina vězňů začala držet hladovku, která trvala osm dnů. Ostatní národy se přidaly. (...) Franco musel ustoupit, v té době už hrál na obě strany. Souhlasil, aby Mezinárodní červený kříž přivezl nějaké konzervy, případně léky. Tím pádem se ven dostaly i nějaké zprávy. O hladovce se dozvěděl mezinárodní tisk. Franco přivolil, že postupně propustí vězně z té Mirandy.“
„V Gironě nás vyslýchali a já jsem se na radu francouzských maquis, když umím trochu francouzsky, vydával jako Kanaďan, že budu mít lepší zacházení. Ostatní si netroufali, prohlásili se za Čechy, jen já jsem byl Kanaďan. Z té Girony nás převezli do Barcelony, do obrovské věznice Carcer modelo – Modelové věznice. Tam nás byly tisíce. Po týdnu deseti dnech nás uvázali na řetězy po deseti a vedli nás na nádraží v Barceloně. Španělky a Španělé nad námi plakali, protože si mysleli, že jsou to zbytky demokratů. Naložili nás do vlaku, stále navázané na sebe, vezli nás přes celé Katalánsko proti proudu řeky Ebro až do Mirandy. To už je u Baskicka v oblasti Burgosu. Kuriózní bylo, že když někdo chtěl ve vlaku na záchod, tak musel jít s tím přivázaným. Zůstal venku a ruku držel... No, takové příhody byly.“
Válečný veterán, odbojář, učitel a vědecký pracovník Augustin Merta, mimo jiné i otec známého písničkáře Vladimíra Merty, se narodil se jako pohrobek po vojáku padlém na bojištích první světové války. Maturoval v roce 1932 na ostravské reálce. V předválečném Československu byl učitelem na měšťanské škole. Za mnichovských událostí sloužil pan Merta jako četař aspirant na Bruntálsku u minometčíků. Za protektorátu se Augustin Merta stal součástí odbojové organizace Obrana národa a pomáhal organizovat útěky do Polska. V roce 1942 mu hrozilo zatčení, se svojí manželkou utekl přes Rakousko, Švýcarsko (Ženevu), Francii (Nice, Marseille) do Španělska. Byl internován v táboře Miranda del Ebro. Přes Gibratar se dostal v roce 1943 do Velké Británie. Pracoval na londýnském MZV, účastnil se i obléhání Dunkerque. Po skončení války pan Merta vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, kterou dokončil v roce 1949. V padesátých letech se nemohl profesně uplatnit, v šedesátých letech byl vědeckým pracovníkem v Akademii věd v oboru sociální informatika. Zemřel v červnu 2006.
