plukovník Tadeusz Oratowski

„Žena měla velkou radost, ale také se mě trochu lekla, když mě uviděla v uniformě se zbraní, takového strašného člověka. Nějak jsme ten čas museli strávit, tak jsme se rozhodli jít do kina, dodnes si pamatuji, že to byl film Červená pustina. Během promítání nějaký divák z řad za mnou jedovatě sykl: ‚Okupant! Okupant!‘ A ještě další ošklivé výrazy. Nemohl jsem zareagovat při promítání. Když skončilo, chtěl jsem se podívat, kdo to na mou adresu vykřikoval. A ukázalo se, že to byl nějaký mladík. Když pochopil, že si to s ním chci vyříkat, tak přeskočil sedadla několika řad a utekl ze sálu. Ale viděl jsem, že atmosféra v kině nebyla vůči mně velmi příchylná, tak jsme se ženou rychle odešli.“

„Můj útvar se zastavil na české straně hranic, nepamatuji si název, ve vesnici Bernartice. Hned u silnice byl obchod se smíšeným zbožím. Chtěli jsme využít příležitosti a v obchodě koupit, co jsme potřebovali: nůžky a lepidlo. A jeden z našich kolegů, který platil mezi námi za polyglota, protože byl jednou na výletě na české straně Krkonoš, říkal: ‚Já umím dobře česky a ještě mám i trochu korun, to nám bude stačit.‘ Tři jsme vešli do obchodu, ti tankisté vypadali jako piráti: černá kůže, černé barety, na boku pistole, bajonety, tváře celé černé od kouře, svítily jim jen oči a zuby. Vešli jsme do obchodu, pozdravili ta děvčata a náš polyglot pronesl slova: ‚Slečno, ukažte mi nožičky!‘ To děvče zčervenalo, pak zbledlo, nevědělo, co má dělat. Ale když jí takoví strašní okupanti přikazují ukázat nožičky, tak dvěma prsty vyhrnula šaty a ukázala nožičky. My jsme vyprskli smíchy, došlo nám, že je to jazykové nedorozumění, našemu kolegovi také, tak jí ukázal prsty, že nám jde o nožičky [nůžky] na stříhání. Dívky to rozesmálo, daly nám, co jsme potřebovali, zaplatili jsme, vyšli a slepili ty mapy. Nasmáli jsme se hodně, ale to byl na té naší trase jediný směšný moment, protože později už tak veselo nebylo.“