Jindřich Ťukal

„Stihli jsme ještě návštěvu těch trofejních zbraní. Samohybné děla, protiletadlová děla, takové děla menší, ty čtyřky. Ono to fungovalo. Sedli jsme si tam a mohli se otáčet, laufy byly nahoru dolů a plošina otáčivá. Bomby tam byly, byly tam vystavené opravdu velké bomby a volně přístupné. Nevím, jestli to někdo hlídal. Na Horním náměstí byla socha, hodně se o tom mluvilo a mluví, to byl ten rytíř Rüdiger. Odstěhoval se potom do německého Jablonce. Pod ním byly kanály a šachty. Větší kluci lezli dál, nás menší pustili na kraj. Kromě kašny tam byla chodba dolů do podzemí.“

„Koncem války, začátkem května, tuším 6. nebo 7. května, Němci byli na útěku, chtěli po sobě zanechat škodu. Létali na Jabloncem a Rusové po nich stříleli ze stíhaček. Já jsem slyšel ten hřmot. Byl jsem u babičky. Bydlela v tu dobu blízko kostela na Horním náměstí. Bylo dobře z okna vidět na vlastní kostel. Stál jsem u něj a sledoval. Viděl jsem jedno letadlo, druhý letadlo. Z toho jednoho letadla něco vypadlo. Byla to bomba, jak vypadla, pak se mi ztratila v nějakým mlžným oparu. Pak následovala ohromná rána. To bylo 200 metrů od toho bytu. Babička mě odehnala od okna. Musel jsem se uklidit do bezpečí. Druhý den se to vysvětlilo, ta honba dvou letadel. Chtěli trefit ten kostel na Horním náměstí, ale netrefili. Trefili to 50 m od kostela do takového baráčku a ten to odnesl úplně. Předtím shodili dvě bomby na autobusové nádraží. Zjevně chtěli trefit ten kostel doktora Farského, který je kousek nad tím. Tam mě druhý den táta dovedl na místo a viděl jsem ten kráter od těch bomb.“

„Únorový (převrat – pozn. ed.) se mě vlastně dotkl kvůli skautinku, protože já byl ve Skautu a Skaut se začínal rušit. A pak začal chodit nejvrchnější šéf přes Pionýry v celém Jablonci, Míla Jíra. Přesvědčoval, vždycky si sedl… obcházel takhle školy a třídy a vždy to měl vyjednaný do nějaké hodiny. Jeden vždy uvolnil místo a on si sedl vedle a do toho souseda mluvil a hecoval, proč Pionýr ano a jak je dobrý a to… Pak si zase tamten přesedl a takhle si postupně sedl do všech lavic a vždycky do svého souseda hučel. Pamatuji se, jak jsem stejně jako ostatní také přišel na řadu a jak říkal, že jako Pionýr… a já mu říkal: ,Ne, ne, já jsem ve Skautu, já tam nepůjdu, já nemůžu.‘ ,Ale vždyť se Skaut bude rušit!‘ A já mu říkal: ,No jo, ale zatím ne. Ne, já jsem skaut a hotovo!‘ To byl můj rok 1948–49–50, období, kdy nuceně končili skauti a nastrkávali tam jednak pionýry a potom svaz mládeže pro ty větší. Někdo se nechal ukecat, někdo moc ne a někdo vůbec ne. Ale ten skautink jsem jim nedaroval. A když se potom v roce 1967 pozvedla politická stavidla, Foglarovi začali znovu vydávat knížky, začaly hlavolamy, jako tento ježek v kleci a takový… já byl úplně nadšený jako malý dítě: ,Jé, ježek v kleci, Foglar a takový…‘“

„Rada vzájemné hospodářské pomoci. No, neslyšel jsem nikoho, kdo by to chválil, i se zpětným ohlédnutím se. Já vám řeknu jeden příklad za všechny. Kdysi se v Nářadí Vrchlabí, tak se jmenoval ten podnik, vyráběly hydraulické prvky, mimo jiné i hydraulické agregáty. A konkrétně jeden se jmenoval IHA3. Objednalo se to, za tři týdny to bylo z Vrchlabí k dispozici. Stálo to, já už teď nevím kolik, možná 12 tisíc, prostě to mělo nějakou hodnotu. Za tři týdny to přišlo v kvalitě, perfektní a muselo to fungovat bez sáhnutí 10 až 14 let. Prostě to ve Vrchlabí uměli. V rámci RVHP, aby Bulhaři také měli nějakou práci, aby se tam též rozšířila strojírenská výroba, nejenom zemědělství, ve kterém to uměli a ve kterém byli dobří, ale ve strojařině byli mírně řečeno pozadu, tak v rámci RVHP to nastěhovali do Bulharska. A když bylo opět potřeba koupit tento agregát, tak se objednal v Bulharsku. Ale nepřišel za tři týdny, ale až za rok. Byl o hodně dražší a ještě samá porucha a nefungoval. To byl výsledek RVHP. Netřeba dodávat cokoliv.“

„Ale pak jsem se dozvěděl a nějak jsme se tam byli s tátou podívat, nevím, jestli v ten den nebo druhý den asi. Trefovali ledajaká místa v Jablonci a chtěli trefit zdejší jablonecké mrakodrapy, tak se tomu říkalo. To je tady u autobusového nádraží, směrem do Podhorské ulice. Tam jsou takové vysoké baráky. Říkalo se tomu jablonecké mrakodrapy, protože to byly nejvyšší baráky z této strany v celém okresu Jablonec. Vyšší tady tenkrát nebyly. Žádné paneláky se ještě nestavěly. A jedna bomba spadla doprostřed autobusového nádraží a to udělalo díru. Jak já si pamatuji, my jsme tam u toho s tátou stáli, průměr 3 až 4 metry, do hloubky tak 1,5 metru, jak bych to teď tak přetransformoval do těchto konkrétních čísel. Takhle nějak mi to alespoň připadalo. Jako dítě bych tam prostě zapadl a ještě by zůstal kousek nade mnou. Já nevím, možná, že to nebylo 1,5 metru, ale 1,2 metru. Ale nebyla to jáma až dolů, zároveň to ale nebyl jen tak důlek na cvrnkání kuliček, tak něco mezi. Bylo to uprostřed nynějšího autobusáku, zhruba úplně přesně uprostřed. A tu druhou hned za tím, jak vyházeli, tak trefili začátek těch mrakodrapů. A tam trefili úplný okraj toho domu, takže pročísli celou jednu stěnu od shora až dolů. Ale my jsme viděli, kdo šel kolem, tak viděl dovnitř do všech místností. Od shora od půdy až po sklep, všechno bylo otevřené, takže bylo vidět tady nějaký obývák, támhle něco, támhle kdejaká židle, kdejaký stůl, všechno bylo vidět od shora až dolů.“