„A pak, když se blížil konec války, oni začali vybírat všechny vězně, tedy téměř všechny vězně, do pochodu, kterému se pak říkalo pochod smrti. A ten doktor některým těm nemocným vězňům dovolil tam zůstat. Tam se domluvil s jedním lékařem, oba dva byli velmi rádi, že se navzájem poznali a že si mají o čem povídat, a možná že když se měl rozhodovat mezi těmi vězni, tak... on měl určitou kvótu, kolik vězňů smí ještě nechat v nemocnici. Samozřejmě že on sám do toho pochodu smrti šel, ten lékař. To bylo Mirkovi – tedy manželovi – hrozně líto, že on se osvobodil a ten jeho nový přítel tam zůstal.“
„On s několika vězni se dočkal toho, že je osvobodili. Přišli do kuchyně k nějakému jídlu, myslím, že se tam jedly syrové brambory, takže jim bylo špatně, některým bylo velmi špatně, no ale zatím se ti osvoboditelé odsunuli dál, protože museli bojovat. Ještě nebyl konec války. A teď někdo zavolal: ‚Němci se vracejí!‘ A to bylo, jako když vystřelí. Už nečekali na nic jiného, všichni vězni se sebrali a utíkali z koncentráku. Takže oni se dostali do toho Berlína, do nějakého privátního domu, kde nikdo nebydlel, bylo jich tam asi deset, těch vězňů. A teď tam přišli Rusové, osvoboditelé. Všichni řekli, že jsou koncentráčníci, vězni, každý se musel představit, a můj manžel měl jméno Schmidt, Mirko Schmidt. ‚Ty jsi Němec! Ukaž tetování!‘ Oni měli vytetovaná čísla. Ale manžel už neměl, on se dostal do toho koncentráku na poslední chvíli. Říkám, že v tom 44. roce v prosinci tam přijel. On dostal číslo, ale neměl ho vytetované. A to byla jeho smůla. Oni by ho tam byli zlikvidovali. Ale naštěstí nebyl sám, on byl vlastně s těmi ostatními vězni, kteří byli svědkové...“
„Takže byli strašně zesláblí, ti vězni, a čekali na to, až se ozve signál, že můžou jít do jídelny na oběd. Všichni ti hladoví vězni se strašně těšili na to, až budou moci jíst. Tak utíkali. Ale manžel, právě proto, že měl ty nohy špatný, tak nemohl a upadl. Protože ho nechtěně, jak běželi, strhli a on upadl na zem. Asi čtyři ho přeskočili a ti další ho pošlapali. To už vůbec nemohl vstát a dostal se do nemocnice.“
Mirko Schmidt se narodil 18. března 1920 v Turčianském Svätém Martině (dnes Martin) do početné evangelické rodiny, která v něm vypěstovala silný vztah k Bohu, jenž v něm zůstal po celý život. Vyučil se elektromechanikem, následující studia na průmyslovce ale přerušila válka. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se přihlásil jako aktivista k povstalcům při Revolučním okresním národním výboru (RONV) v protifašisticky naladěném Martině. Zde pomáhal ve zpravodajství, při roznášení manifestů i s opevněním města. Těsně předtím, než němečtí fašisté město obsadili, utekl do Banské Bystrice, kam byli evakuováni povstalci z obsazených území. Po návratu do Martina, kde se ukrýval před nacisty a Hlinkovou gardou, ho 6. prosince 1944 zatkli členové SD (zpravodajské služby SS a NSDAP) a byl deportován do pracovního tábora Sachsenhausen. Zde se 24. dubna 1945 jako jeden z mála s velkými obtížemi dožil osvobození tábora. Zachránil se díky svému zranění, podvýživě i náklonnosti lékaře, který jej nechal v hospitalizaci a vyňal ho tak z pochodu smrti. Po válce Mirko Schmidt odmaturoval a začal se věnovat divadlu. V roce 1951 se oženil s herečkou Olgou, rozenou Holečkovou, a usadili se spolu v Praze, kde od roku 1954 až do důchodu pracoval jako redaktor a hlasatel v Československém rozhlase. Zemřel v roce 2012.
