Eva Kleinová, roz. Dekojová

„Na důležitých místech, jako na úřadech nebo v bankách, byl vždy zástupce německý říše. Některý byl tolerantní, některý velmi komisní. Ale nepamatuji se, že by docházelo k nějakým mimořádným střetům. Co se týče těch národních hostí, těch žen a dětí z Německa vystěhovaných a ubytovaných ve škole, tak ti měli privilegia, jako větší příděly potravin, a i jejich děti se chovaly velice agresivně, po nás dětech pokřikovaly nelichotivé nadávky. Někteří starší kluci a někdy i my stejného věku jsme jim to opláceli. Ale k žádným mimořádným střetům nedocházelo, toho jsme se obávali. Doma jsem vždy slyšela, jdi jim z cesty, neprovokuj, musíme to vydržet. Česko-německé přátelství mezi dětmi nebylo, jejich děti měly svou výuku ve škole a my jsme si chodili jednou za týden do restaurace pro úlohy. Když se potkali Češi na ulici, každej se rozhlížel, kdo je kolem, hlídali si, s kým mohou mluvit a o čem mohou mluvit. Někdy se vyhnuli nám, mamince, přešli na druhý chodník, jako by nás neznali, ač to byli dříve lidé, kteří s námi komunikovali. Báli se o svou rodinu. Jiní naopak pomohli a bavili se.“

„Válka je krutá, to je pravda. Války ale vždycky vznikly proto, že někdo chtěl víc, než měl ten druhý. Lidská rozpínavost nezná meze. Každá válka přináší daleko větší hrůzy, nejenom ta, ve které bojují vojáci na frontě, ale i ta studená válka, ke které došlo. Lidi by měli dostat rozum a nehonit se po hmotných statcích, ale víc o sobě přemýšlet a víc myslet na to, že válka vždy ničí kulturnost a standard života, jaký je.“