Jaroslav Mazura

„Otec byl tak velkorysý, že si ani nestěžoval, nikomu si nepostěžoval. Úplně to chápal, že to dělají lidi, protože mnoho lidí takových, kteří sami hospodařit neuměli, tak ale když nám to brali, tak klidně si to rozdělili, jako kdyby to bylo jejich. Takže naše louky obhospodařovali sousedi a pro nás, co nám místo toho nabídli, tak to bylo na takových - jednak vzdálených nebo u lesa. Prostě když to zrovna někdo nechtěl, tak nám to dali jako záhumenku.“

„Já jsem pracoval s tátou na poli celý život. A pak když mě z toho vyhnali, tak si mysleli, že když mu já nebudu pomáhat, tak že mu nezbyde nic jiného než jít do družstva. A pak Trejtnar, ten od nich asi dostal pořádný kapky, protože pořád chodil a ptal se: ‚Soudruzi, co byste si přáli?‛“

„Jednou mě dokonce honili kvůli tomu, že jsem měl zrovna na plachtě náklaďáku (napsáno - pozn. ed.): ‚Je to až k nevíře, co je Brežněv za zvíře.‛ A oni za mnou jeli. Sledoval jsem je v zrcátku a říkal jsem si: ‚Proč jako nepředjížděj?‛ Když jsme přijeli na úroveň, jak stojí kříž v poli nad Helvíkovicemi, tak mě předjeli. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že tam byla poblíž armáda, tak si troufli. Poněvadž oni neviděli, co vezu v autě, akorát viděli hesla. Předjeli, vyskočili, jeden s kvérem zalehl do příkopu. A stavěli mě. Velitel, on to byl Polák, asi heslům rozuměl, protože obcházel (auto - pozn. ed.) a prohlížel si to. Pak (šel) ke mně a ptal se: ‚Co to jako má znamenat?‛ A já na to: ‚Co to má znamenat? Vždyť z nás nikdo žádnou pomoc nezval.‛“

„Když soudruzi zakládali JZD, bylo kolem toho strašný vzrůšo. Snažili se donutit lidi (ke vstupu do družstva - pozn. ed.) i násilím. Takže u nás vysedávali většinou až do půlnoci a furt se snažili otce přesvědčit, aby vstoupil do JZD, protože si mysleli, že když vstoupí on, tak že to podepíšou i ostatní. On byl předsedou Národního souručenství, tak si ho lidi vážili. A tak nám furt vysvětlovali, co všechno by na těch mezičkách vyrostlo.“