„Já jsem tam zažil největší krizi víry, protože jsem si říkal, že ta víra se najednou pro mě ukazuje spíš jako něco, co se hodí do nějakého kulturního kontextu, který tady známe, a do nějakých forem vztahů. A musím říct, že jsem tam asi byl nejblíž v životě v situaci, že jsem si myslel, že ta víra je jenom nějaká berlička, nějaký fenomén, který nestačí na tuhle hrůzu, a já jsem se v té chvíli začal nějak intenzivně modlit. Říkal jsem si, že jestli to tak není, tak se o to, Pane Bože, musíš postarat ty. Takže jsem pak udělal jednu takovou věc, kterou docela často vykládám, že jsem přestal chodit na večeře, někdy v postní době, a místo toho jsem se modlil. A vnímám to doteď jako něco velmi intimního a duchovního, že jsem se tam nějak potkal s Pánem Bohem tak, že věřím, že má i tyhlety věci pod kontrolou. Ale nejsem to schopný racionálně popsat – čím to bylo, v kterém okamžiku, ale zkrátka já mám důvěru, že i tyhlety věci... Že jsem odjížděl s – řekl bych – velmi intenzivní důvěrou, že i tyhlety věci, i když jsou takhle šílené, se Bohu úplně nevymkly. Ale byl to proces, který byl významně spojený s obrovskou krizí víry.“
„A takže opravdu na mně zkoušeli docela tvrdé věci. Já jsem byl mladý kluk, osmadvacet devětadvacet, naprosto nikoho jsem tam neznal v té armádě, byl jsem tam docela sám. Takže tohleto byly opravdu hodně těžké chvíle, ale nějak se to podařilo zase znovu zvládnout, protože jsem se rozhodl, že to řeknu veliteli. Že zkrátka o tom vím a že to říct nemůžu, že je to kryté nějakým kněžským tajemstvím, a jestli mě chce zase odeslat za trest zpátky, což je jedna z forem nejvyššího vojenského trestu, tzv. repatriace, že jsem připraven a že to stejně nikomu neřeknu. A on se za mě postavil, ten velitel. Podplukovník Prokš, v té době, potom dvouhvězdičkový generál, dodneška se kamarádíme. A takže to byly samozřejmě chvíle náročné a pro mě to byla samozřejmě taky obrovská otázka víry v Boha, smysluplnosti víry, vztahu ke zlu, které jsem tam viděl. Takže ta vojna pro mě byla nesmírná škola. A taky hledání úcty k lidem, kteří úplně jinak hledají smysl života, dobra a zla, protože tam toho dobra a zla bylo hodně, a tak ti lidi o tom nějak přemýšleli. A přemýšleli úplně jinak než křesťansky a člověk se najednou učil respektovat tenhleten způsob hledání. Takže to bylo... když se na to dívám zpátky, tak si říkám, že to bylo skvělé. Ale samozřejmě v té chvíli to vždycky ideální nebylo.“
„Že svoboda má obrovský potenciál, ale ten potenciál je i s plusem i minusem. Že to je něco, co je dané, co je spojené s lidskou svobodou. S lidskou svobodou je spojena ta hrůza té sebestřednosti, která může být takhle zaslepená nějakou ideologií, ale s tou svobodou je také spojena ta neskutečná krása, že můžeme milovat. A že jsme vlastně stále znova v téhleté obrovské propasti, která je spojena s tím buď, anebo. Že to je věc, o kterou se stále znovu a znovu bojuje a není ji možné strukturálně nebo naukově nebo nějak donucovacím způsobem zajistit. Zkrátka to je nový boj, který je, a stále nové rozhodování a že vlastně úkolem lidí, kteří potkali nebo věří v dobro a v Boha, je nabízet nějaký prostor, který je pro to hledání může nějak dobře směřovat. Tak o tom jsem přesvědčen a mě to utvrdilo právě v tom, že základem je věřit v dobro, které se děje individuálně, a ne které je možné masově, propagačně nebo ideologicky nějak nadiktovat nebo zajistit. To je asi to, co jsem si odnesl. A že to můžeme prohrát v jednotlivcích, samozřejmě. Že jsou situace, kdy v jednotlivcích to naprosto cynicky a brutálně prohrajeme.“
„Žijeme v době obrovských tenzí, které se zvětšují. To znamená – existuje mnohem více ta forma barikádního způsobu komunikace, tzn. z barikády na barikádu. A já myslím, že úkolem církve – a já to vnímám jako svůj zásadně osobní úkol jako biskupa – je být tam uprostřed a nechat se ostřelovat z obou stran. To znamená jako někdo, kdo se snaží komunikovat na obě dvě strany a nevytváří nějaké radikální pozice, které jsou bojové. Že to je pak vždycky... Já jsem si zažil válku a válka je svině opravdu v tom nejhorším slova smyslu. A úsilí, abychom zabránili válce, je to největší úsilí, které musíme mít, a je jedno, jestli to je kulturní válka, nebo pak nakonec válka zbraní. Zkrátka válka, kdy je potřeba toho druhého porazit, je strašlivá. A právě pro moji zkušenost, vím, co to znamená, nejen teoreticky. A z tohohle důvodu myslím, že tohle je velkým úkolem a tyhlety výzvy, které dneska existujou, nebo ohrožení, tak významně zvětšují nebezpečí, že způsob, jak budeme interpretovat svět, nebude polarizační a válečný. A já myslím, že my máme obrovskou povinnost snažit se jít, mít tu odvahu jít do toho mezipolí, kde to není o nějakých jednoznačných, jednoduchých deklaracích, které jsou kondenzační a které jsou vždycky ideologické a demagogické, ale o nějakém hledání pravdy, která je mnohem širší a osvobozuje a je náročná a znamená nějakou snahu pochopit ty druhé lidi a přiznat si vlastní chyby. A tohleto si myslím, že je strašná výzva nebo velikánská výzva dneška. Ale jak jí dostojíme, to je otázka. To se uvidí.“
„My jsme chodili po druhém ročníku teologické fakulty na vojnu, takže já jsem byl dva roky v semináři, v úplně jiném prostředí, a pak jsem šel na vojnu. A na té vojně, to byla klasická mazácká vojna té doby, kde existovala docela drsná šikana, která byla náročná. Já jsem byl na to docela mentálně připravený, takže musím říct, že jsem to vnímal jako nějaký odpor, který je potřeba spíš vydržet než se mu postavit, protože jsem vnímal, že ten systém není možné nějak předělávat. Ale otřásla mnou strašlivě ta smrt toho jednoho slovenského vojáka z Oravy, sympatického kluka, který to nějak neustál a spáchal sebevraždu. Vlastně byl někde, hned vedle mě měl skříňku, jak jsme měli na těch chodbách. A já jsem v té době začal vypovídat při nějakém vyšetřování té sebevraždy, což se samozřejmě okamžitě dostalo ven nějakými těmi kanály těm našim mazákům a těm politrukům. A tím pádem jsem byl označen za bonzáka a začala pro mě taková velmi náročná doba, kdy mně byly zatrženy všechny vycházky a vlastně pomsta přišla ze všech stran. Že jsem promluvil o tom, co se tam děje. Takže to musím říct, že to byla taková docela velká škola potom pro ty další části mého života. A tohleto období toho jednoho roku bylo hodně náročné, i psychicky náročné, a mě spoustu věcí naučilo."
S lidskou svobodou je spojena i hrůza sebestřednosti, která může být zaslepená nějakou ideologií. Se svobodou je ale také spojena neskutečná krása, že můžeme milovat
Tomáš Holub se narodil 16. srpna 1967 v Jaroměři, vyrůstal v nedalekém Červeném Kostelci v rodině, která byla v době komunistického režimu výraznou měrou diskriminována. Jeho matka Marie byla dcerou politika a poslance Karla Říčaře, v 50. letech odsouzeného k deseti letům vězení na základě smyšleného obvinění. Otec Zdeněk Holub si původně přál vstoupit do kněžského semináře, ale namísto toho strávil několik let u Pomocných technických praporů. Na kněžskou dráhu se podařilo vydat Tomášovi, nejstaršímu z jejich pěti dětí. Studium zahájil ještě v době socialismu na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, ale i on musel studium na dva roky přerušit kvůli povinné vojenské službě v Československé lidové armádě. Z vojny se vrátil s velmi negativními až traumatizujícími zkušenostmi na podzim přelomového roku 1989. Během sametové revoluce se aktivně zapojil do studentského hnutí a o rok později odjel do rakouského Salzburgu, kde v rámci stipendia pokračoval ve studiu na tamní teologické fakultě. Studium ukončil na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 1993 byl vysvěcen na kněze. Dva roky učil na katolickém gymnáziu a v roce 1995 mu byla nabídnuta funkce vojenského kaplana spojená se vstupem do armády. Prošel náročným vojenským výcvikem a následně odjel v rámci jednotek IFOR do Bosny. O rok později se stal hlavním kaplanem Armády ČR a během následujících osmi let se podílel na vybudování duchovní služby v armádě. V této funkci pak opakovaně pobýval i v dalších zemích, ve kterých probíhaly válečné konflikty. Po 11 letech armádu v hodnosti plukovníka opustil, aby se dál věnoval pouze církevním záležitostem. Stal se nejprve generálním vikářem královéhradecké diecéze a posléze přesídlil do Prahy, kde byl zvolen děkanem Vyšehradské kapituly a současně se stal generálním sekretářem České biskupské konference. V této funkci se účastnil vyjednávání o církevních restitucích. V roce 2016 byl papežem Františkem jmenován biskupem plzeňské diecéze, vysvěcen byl kardinálem Dominikem Dukou v únoru téhož roku.
