„Doprovázeli jsme anglické bombardéry. Němci už neměli žádnou obranu, takže Britové dělali denní nálety. My jsme je doprovázeli. To už nebylo nebezpečné. Létali jsme kolem svazů bombardérů, samo sebou, občas po nás ‚bouchli‘, ale nám to jako stíhačům nevadilo, protože jsme mohli jít nahoru nebo dolů, když chytili naši výšku... Šrapnely byly totiž načasované na určitou výšku, když ji zaměřili, těch osm tisíc nebo osm a půl tisíce metrů, museli jsme to ‚natáhnout‘. Ale bombardéry v tom létat musely, byly naložené a podobné manévry si nemohly dovolit. Viděl jsem, jaká je válka. Jak jsme přelétávali nad frontou, všechno hořelo, vesnice a města…“
„Chtěl jsem létat za každou cenu, to strach není. Akorát poslední let ve stíhací škole - letěli jsme v peruti, dvanáct mašin, to už jsme lítali se Spitfiry. Já jsem vedl jednu sekci. Zapojovali jsme se do vedoucí skupiny a najednou cítím, jak poskakuje mašina. Možná jsem se špatně zachoval, možná jsem moc stáhl plyn. Vypadl jsem z formace a zavolal jsem, že musím skákat. Vznikl poplach. Velitel chtěl vědět, proč skáču. Australský pilot, co do mě vrazil, mi hlásil, že mi očesal půl ocasu. Tak jsem si řekl, půl ocasu, to bych mohl ještě zkusit. Skákat se mi nechtělo. Bylo to zrovna nad pobřežím, samé skály, moře… Tak jsem to začal vyrovnávat a dotáhl to až na letiště. Samo sebou, že mi vynadali, že jsem stáhl plyn. Nakonec z toho nic nebylo, jen pět liber pokuty, a to se potom stejně propilo při loučení.“
„Pak nás zase naložili. Do dvou vagonů, bylo nás asi 750. Namačkali nás do dvou vagonů, takže jsme byli i na náraznících, na schůdkách, a někam jsme jeli. Vlak zastavil, všude plno bláta… Pamatuji si, jak jsem tam přišel, boty jsem ztratil, takže jsem přišel bos v tom blátě. To už byla slušná zima, bylo to takové mrazivé bláto. Byli jsme tam celou zimu. Celou zimu za strašných podmínek, špatné jídlo, až jsme se bouřili. Palandy, to byly jenom takové chlívky, nebyly ani z prken, ale z tzv. krajinek, se suky a kůrou. Mezi nimi byly velké mezery. Byli jsme tam namačkaní jako ‚herinci‘. Když se chtěl někdo otočit, tak se musela otočit celá palanda. Pak nás zase přestěhovali, to bylo do nějakého, nevím, jakého kláštera.“
„Viděl jsem, že se mu trochu kouří z motoru. Povídal jsem mu: ‚Holt se připrav, že budeš muset sedat.‘ Byl jsem u něj, zapasoval jsem se za něho a říkal jsem mu: ‚Odhoď boudu, drž větší rychlost, motor ti neběží.‘ Letěl jsem s ním až k zemi, jenže to jsem neviděl, jak narazil do stromu. Urazil si křídlo, převrátil letadlo a přistál na zádech. Proletěl jsem nad ním, viděl jsem, jak hoří, že od motoru šlehají plameny. ‚Protáhl‘ jsem to nad farmou a viděl jsem, že vyběhli čtyři chlapi, že ho zvedli za křídlo a vytáhli ho ven. Měl ohořelou ruku. Potom jsem se ho ptal, pověděl mi: ‚Byl jsem při vědomí, jenže jak jsem byl ohnutý, jak bylo letadlo na zádech, tak jsem nemohl nic dělat, vylézt, tak jsem křičel.‘ Křičel prý, až ztratil vědomí. Vytáhli jej, ale byl pak několik měsíců v nemocnici.“
„V Tobruku jsme byli půl roku. (Zalezlí) v dírách v podzemí. Celkem mi to nevadilo. Já byl ještě (naopak) spokojenější. Protože tam nebyla buzerace, na vojně, na frontě není buzerace, bylo to takové volnější. Kdežto v kasárnách, ti naši oficíři... Některé jsem nemohl potom ani vidět. Řvali na nás, vytahovali se na nás. To jim nikdy nezapomenu. To byli většinou ti, co měli vojenskou akademii – aktiváci. Civilisti – záložní důstojníci, ti to nedělali… Na Tobruk mám celkem dobré vzpomínky.“
Pavel Tauber se narodil roku 1920 v obci Postřekov na Chodsku, která byla po obsazení československého pohraničí německou armádou připojena k Bavorsku. Pan Tauber byl nucen pracovat jako zámečník ve firmě Siemens-Schuckert v Norimberku. Přibližně po půl roce se však společně s několika přáteli z rodné vesnice rozhodl pro útěk do Polska.
Po vypuknutí druhé světové války a následné sovětské okupaci východních polských území padl do sovětského zajetí. Po dlouhé internaci v několika bývalých klášterech se mu nakonec v květnu 1941 podařilo dostat se přes Oděsu a Istanbul do Palestiny. Zde absolvoval krátký bojový výcvik a jako příslušník minometné čety bojoval u Tobruku. Posléze se přihlásil ke službě v letectvu. Odcestoval do Velké Británie, kde absolvoval letecký výcvik. Dalšího školení se mu dostalo v Kanadě, kde se nacházel i v době spojeneckého vylodění v Normandii. Po ukončení výcviku byl přiřazen ke 310. stíhací peruti, s níž doprovázel britské bombardéry.Po konci války se vrátil do Československa, působil dále v armádě, kterou však zanedlouho opustil, aby se stal dopravním pilotem Československých aerolinií. V roce 1950 byl nicméně propuštěn a až do roku 1967, kdy se do ČSA vrátil, byl nucen živit se dělnickými profesemi. Od roku 1977 žije na penzi v Neratovicích.
