Karel Havelka

„Měl jsem celodenní výslech, od deseti ráno do půlnoci, poměrně tvrdý. Vyhrožovali mi, že dostanu deset patnáct let. Věděl jsem, že tady přestává veškerá sranda. Říkal jsem: ‚Já jsem mu nic nedal. Byl u mě na návštěvě, to je pravda, byl na Nové Vísce, tam bylo sto lidí, tam mu to mohl dát kdokoli. Já ne. To si myslíte, že jsem tak blbej, abych mu to dával?‘ Ještě jsem se tam rozhořčoval. Pak za mnou přiběhl jeden z nich, údajně to byl šéf západočeské operativy, a ten na mě řval: ‚Ty si z nás budeš dělat srandu, hajzle jeden? Na kolena, hlavu dolů. Já bych se s váma nepáral. Co myslíš, že s tebou uděláme? Špionáž dostaneš, byl jsi v Americe, vrátil ses, pracuješ pro CIA, to je automaticky vojenský prokurátor, vyloučení veřejnosti, deset až patnáct let. Tak si vyber. Buď to, nebo vypadni, hajzle.‘ Tak jsem druhý den šel požádat o vystěhování.“

„Pod třetím úsekem bylo to pracoviště, třísměnný provoz. Když jsem přišel poprvé na halu, všechno se ve mně sevřelo, udělalo se mi vyloženě špatně od žaludku a vyvstal mi Dante. Peklo. Tam jsem viděl: pára, hluk přes sto decibelů, mezitím postavy v šedivých tričkách, některé orvané, a v naprosto šíleném tempu dělaly pro mě naprosto nesmyslné pohyby. Do toho šlehaly plameny. To bylo neuvěřitelné. Říkal jsem si, že tady nepřežiju ani dva dny. Devět dní byla záuční doba, dělal jsem tmeliče, a za devět dní už jsem jel jak fretka. Takže člověk si zvykne i na šibenici.“

„Duchovní postoj. Skutečně, to není klišé. Pro mě je to duchovní postoj. To znamená, underground může být člověk pomalu v saku a kravatě. To nejsou jenom dlouhé vlasy a vousy. Je to touha po svobodě. Zároveň tolerance. Určitá, ne absolutní. Ke kuřákům ne, k cigaretám ne, tedy ke kuřákům ještě jo, ale k cigaretám ne. Je to zároveň pevnost v postojích, která přetrvá. Spolehnutí na někoho, koho jsi znal před třiceti lety.“

„Pořád jsem si neuvědomoval, ani během toho procesu, že nad námi visí Damoklův meč dlouhodobého vězení. Je naprosto neuvěřitelné, že za to, že někdo někde hraje, zpívá, nedělá bordel, žádné výtržnosti a nic, vám dají paragraf dva a půl roku. I když pak, když jsem se dověděl, že lidi dostávali před námi v roce 1957 rok za to, že tancovali v Mánesu rokenrol, tak to nějak zapadá do režimu.“