Jiřina Přibylová

„Strýc po deseti letech tam zemřel a jeho manželka, druhá teta, tam za ním jela, protože vždycky byla jednou za čas návštěva povolená, a když tam přijela, tak tomu bachaři říkala, za kým přijela. A on říká: ,Zomrel.‘ A teta říká: ,Jak to?‘ A teď on tam listoval a ona říká: ,A kde je?‘ Tak on zase listoval, listoval, potom tam našel nějaký číslo, já nevím dva tisíce něco, a že zomrel. A ona říkala: ,Kde je?‘ A on říkal: ,Tam!‘ A teď ukázal na nějaký takový pole a řekl jí číslo. Tak ona tam šla, chodila po tom poli. Tam byly nějaký laťky zabodaný s takovejma chabě napsanejma číslama, jak psy je tam zakopávali. Takže on je tam někde dodneška.“

„Bohužel tedy, nebo já nevím, jak to mám říct, jsem vyrůstala v době, kdy se doma říkalo něco jiného a ve škole taky něco jiného. A nedalo se nic dělat, my už jsme byli jak papoušci naučený, že musíme vždycky říkat ve škole to, co se chtělo, a doma to bylo úplně jinak, že jo. Taky jsme měli učebnici občanské nauky, kde byl vyfotografovaný Klement Gottwald, vedle něj jeho nejbližší spolupracovník Rudolf Slánský. Jenomže mezitím komunisté řádili i ve vlastních řadách a tohoto generálního tajemníka zavřeli a ještě spoustu jiných vlastních lidí a obvinili je taky z protistátní činnosti. Nám ve škole sebrali učebnice, a protože jiné nebyly, tak to udělali šalamounsky, že nám toho Rudolfa Slánskýho začernili. No, tak spíš zahnědili, takovej bubák to byl. Takže stál Gottwald, pak byl bubák, pak bylo napsáno generální tajemník Rudolf Slánský, to bylo taky přeškrtnuto, a to, co řekl, to už tam zůstalo. Takže takhle jsme měli učebnice občanské výuky.“