Milena Pelcnerová

„V listopadu v roce 1944 byl tatínek odsouzený k trestu smrti, i když popravení byli až 19. února 1945. Když v tom únoru přišlo vyrozumění a přišel balíček jeho prádla, šatů, co tam po něm zbylo, že byl popravený, tak my jsme s bratrem, s maminkou spali v kuchyni. Byla zima, tenkrát bylo sněhu, měsíček svítil a já jsem se probudila a maminka nebyla v posteli. Tak jsem koukala z okna a proti oknu jsme měli studnu a maminka stála u té studny. Tak jsem vzbudila bratra a šli jsme za ní ven. Ona chtěla, jak byla nešťastná, skočit do té studny. Tak my jsme ji prosili, aby šla s námi domů. Ona potom doma se nám omlouvala, že prostě abychom jí to odpustili, že to chtěla udělat, že prostě už nevěděla, jak dál. Protože měla vlastně čtyři děti – a bez prostředků.“

„Ještě mi nebylo pět let, když zavřeli tatínka. A na to mám vzpomínku. Když pro něj přijelo gestapo, tak já jsem byla venku. A když přijeli, tak na Hájích u školy se rozbíhají cesty na dvě. Napřed jeli tou spodní cestou, tam se ptali, kde tady bydlí Pouchanič, no tak někdo mu tam řekl, že je to na hořejší cestě, tak se vrátili. A tenkrát auto, to byla vzácnost vidět. No tak tatínek, ten tam řezal pařezy na dvoře, slyšel auto, tak šel k vrátkům. Oni tam u něj zastavili a řekli: ‚Kde tady bydlí Pouchanič?‘ A on řekl: ‚To jsem já.‘ Nevím, to si nepamatuji, jestli mohl si jít pro něco domů si obléci, nebo jestli hned v ten moment ho naložili do auta, ale já na té cestě byla. Do toho auta když si sedl, tak jsem si myslela, že jede jen tak asi na výlet nebo nevím. Když si sedl, tak se otočil a zamával mi a já mu mávala taky. A potom když psal domů, tak napsal, že v tom autě dostal první facku za to, že zamával.“