plukovník Josef Novák

„Já jsem měl takový kanadský boty, které byly výhodný na plížení. Nohavice jsem měl uvnitř a ty jsem měl nahoře. A byli jsme tři. A jeden - já jsem šel vždycky první tam a poslední zpět. Já jsem zajišťoval. Ležel jsem na duně a nohy jsem měl trošku vystrčený a čekal jsem, až ti dva se dostanou dál, a pak já půjdu zas. Tak jsme to dělali. Ale místo, aby oni šli opatrně, tak on se rozběhl, ten první šlápl, ten druhý to dostal do zad (zemřel nám potom) a já jsem částečně to dostal na nohu, protože jsem je měl vystrčený ven. Ale já jsem nevěděl, že jsem to dostal, ale když jsme ho donesli, toho kamaráda, a hlásili jsme a oni hned přijeli pro něho a on cestou zemřel. Protože mu to rozbilo vzadu něco a nevydržel. A jak jsem tak stál, tak mně bylo tak dobře nějak, tak lehce, se mně chtělo spát nebo co... A teď velitel mně řiká: ‚Bílý, jsi raněný?‘ A já řikám: ‚Ne‘ A on řiká: ‚Tam máš krev, na noze!‘ Ale to byly střepinky a oni mně to namazali něčím, co to vytahovalo. Ale co se stalo: Několik let později, někdy, jsem dostal nějakou vyrážku. A když to... Tak tam byla ještě střepinka! To byly... no to pod tou kůží se někdy drželo!“

„Já jsem Josef Novák a v armádě jsem měl krycí jméno Jaroslav Bílý. Jsem z Těšínska, o kterém bych se trošku chtěl zmínit, že to je snad ta nejhorší část země, která trpěla nejvíc za okupace - nejdřív Poláky a potom Němci. V třicátém osmém mně bylo patnáct let a Polsko prvně okupovalo Těšínsko a v třicátém devátém Němci začli okupovat Těšínsko, vyhnali ty Poláky a tím začala ta válka, v třicátém devátém. Poláci nebyli moc dobří k českým obyvatelům, ale Němci, ti byli ještě horší. Jako šestnáctiletý jsem byl nucen se dívat na popravu 24 lidí, v parku, kde je veřejně popravili. Byla tam postavená šibenice, dlouhá, kde všeckých 24 lidí bylo pověšeno najednou. Byl to hrozný pohled, zvlášť pro mě jako šestnáctiletého, důvod toho byl, aby varovali lidi, aby nic nepodnikali proti té okupaci Němci. Co však Němci docílili, byla nenávist většiny těch lidí, kteří tam žili. Protože to nemohli snést, jak si to může někdo dovolit, přijít, okupovat zem a pak jen věšet lidi. Němci prohlásili Těšínsko - nebo Slezsko, jak se to tak říkalo - jako Třetí říši. To znamená, že to bylo Německo a všichni lidi - nebo muži - kteří tam žili, museli do německé armády. Já jsem byl povolán v osmnácti letech. A jelikož jsem neuměl německy, tak mě dali do pracovního tábora. Byla to nemocnice raněných koní - abych to nějak řek - kde jsme pracovali ve stájích, čistili ty koně a samozřejmě ty stáje. To bylo ve Francii. Pak nás převezli do Ruska, kde jsme sbírali raněné koně, a jelikož to nebyla bojová jednotka, to bylo víc, jako ta nemocnice, tak je vzali z Ruska potom ven, zpátky do Francie. No a konečně, když byla invaze, se mně podařilo - mně, dvěma Polákům a ještě jeden Jugoslavan - se dostat na anglickou stranu. Tam jsme se... Poláci šli k Polákům, já jsem šel k Čechům, Jugoslavan k Jugoslávcům. Tam jsme se přihlásili dobrovolně do československé zahraniční armády. No a krátkej výcvik a jeli jsme zpátky do Francie, už jako vojáci. Nasazení jsme byli u Dunkerque.“

„Byl jsem náruživej sokol, znovu jsme založili sokolský to... Což jsme si udělali nepřítele zase z Poláků, protože Sokol byl jejich úhlavním nepřítelem. No a tak dokonce mě to dovedlo k zatčení. Když se stal čtyřicátý osmý, únor čtyřicet osm, ty národní výbory - do těch se hlásili Poláci. Tak v tom výboru, tam byli samí Poláci. Tam byli asi dva Češi a asi šest Poláků. Předvolali mě na výslech. No a říkali, že mají proti mně, že jsem prohlašoval hesla - protistátní hesla - na Sokolském sletě. Já jsem řikal: ‚Jo, pánové, na Sokolském sletě jsem nebyl.‘ Já jsem byl náčelník Sokola, ale já na ten sokolský slet ... Jsem nebyl, protože jsem nedostal volno z nemocenské pojišťovny. Teď jim to trošku sklaplo. Tak řikali: ‚No, máme tady něco jinýho.‘ Tak našli tam v záznamu... Hledali v tom záznamu něco... A říkal: ‚Rádi bychom viděli na vaše rychlé povýšení a ty medaile, co jste měl.‛ Já jsem totiž - mám - anglickou medaili Military Medal. Myslím, že to má jich jen šest v naší zahraniční armádě. A oni mně to dali za tu minometnou četu, kterou jsem vzal do zajetí. A pak mám Válečný kříž, Za chrabrost II a další pamětní medaile od Angličanů. No, a že: ‚Proč tolik?‘ A já jsem řikal: ‚No, já jsem byl dobrej voják!‘ A oni řikali, že tam mají nějaké hlášení, že jsem dělal nějaký protistátní kurz. Já jsem řikal: ‚Jaký protistátní kurz?‘ No, tak nemohli odpovědět co a jak... To bylo v pátek večer, když mě vyslýchali. V sobotu jsem šel do nemocenské. Já jsem si šel připravit auto, protože někdy jsem jel na služební cestu na druhý týden. Když mě potkal jeden policista... Já jsem měl nevlastního bratra, který byl u policie, jo a on byl o deset roků starší. Moje maminka se jako vdala jako vdova, po světové válce. Takže to byl jeden nevlastní bratr a on byl u policie a přes něho jsem měl známý. A jeden policista mi řiká: ‚My máme zatykač na tebe.‘ A já řikam: ‚Zatykač? Já jsem nic neudělal! Co tam je napsáno?‘ ‚Nespolehlivý.‘ Tak mně to řek a já jsem ještě v tu sobotu jel pryč. Tak jsem se dostal do Německa.“

„Tak se dívám, kde bych vzal další, a teď jsem viděl kamufláž, zákop pod kamufláží. Vzpomněl jsem si taky, že když jsem tam lez, tak že tam někde taky minomety střílely, a ještě jsem je pořád slyšel, jak to pfíí, pfíí... Šel jsem a teď vidím otvor, už konec toho... Tak jsem tam chtěl dát dávku, že tam skočím. No, bohužel, když jsem zmačkl tu spoušť, tak se mně ten Sten Gun zarazil. Co se ve skutečnosti stalo - když mně ten četař držel můj Sten Gun, protože já jsem si ho vyolejoval, protože na něm mi záležel život. A když mně ho dával, tak mně dal ten špatnej, co on někde sehnal! No, já jsem se podíval a viděl jsem, že ta kulka byla jen tak na polovičku zaražená. Tak jsem to pustil na několikrát, až to prošlo. Když jsem vyšel, tak jsem si dal nový zásobník, teď to zarachotilo, tak to bylo dobrý, tak jsem skočil. No a to byl takovej polokruh, kde bylo pět vchodů, vykopané v písku, protože to bylo všecko duny tam. Tak jsem zas začal střílet po těch otvorech a řvu: ‚Všeci ven.‘ Tak vylezli, se vzdávali. To byla minometná četa. Bylo jich asi ... víc jak třicet. A taky jeden důstojník, který přišel, ale ruce si dával dolů a říkal, že chce hovořit s důstojníkem. A já jsem mu dal dávku nad hlavu a říkám: ‚Žádnej důstojník! Nahoru šplhat!‘ Já jsem je nechtěl pustit přes ten zákop, protože oni nevěděli, kolik nás tam je. No a tak se museli šplhat nahoru, jeden k druhému. A teď jsem slyšel za mnou nějaký pohyb, tak se otočím... A já jsem myslel, že tam asi Němec se dostal za mě. Ale byl to jeden z našich. Jmenoval se Karel Börger. Jelikož to Bürger bylo jako německé jméno, tak on chtěl, abychom mu říkali Charles Bergeaux... Ono je to zas ještě víc k tomu ... On kdysi taky ... On byl židovského vyznání a prosil mě, jestli ho unesu. A on byl dost na váze. A já jsem říkal: ‚Prosím tě, proč bych tě nes?‘ A on říkal: ‚No, kdybych byl raněnej, nenech mě tam v tom!‘ A já říkám: ‚No, to se neboj! Když budeš se mnou, tak tě tam nenechám, samozřejmě. Ale dyť tě neunesu!‘ Tak jsem mu musel dokázat, že ho utáhnu, jen abych ho odtáh, abych ho nenechal. Když viděl, že jsem vlez do toho zákopu, tak von tam vlez za mnou. Ale bylo to dobrý, protože on dovedl bezvadně německy. A jak on na ně začal řvát, já jsem ze začátku myslel, že to je Němec vedle mě! Bezvadně, to tak! Ale oni ti Němci skutečně se začli pohybovat. No, tak jsme je všecky vytáhli ven.“