plukovník Josef Novák

„Byl jsem náruživej sokol, znovu jsme založili sokolský to... Což jsme si udělali nepřítele zase z Poláků, protože Sokol byl jejich úhlavním nepřítelem. No a tak dokonce mě to dovedlo k zatčení. Když se stal čtyřicátý osmý, únor čtyřicet osm, ty národní výbory - do těch se hlásili Poláci. Tak v tom výboru, tam byli samí Poláci. Tam byli asi dva Češi a asi šest Poláků. Předvolali mě na výslech. No a říkali, že mají proti mně, že jsem prohlašoval hesla - protistátní hesla - na Sokolském sletě. Já jsem řikal: ‚Jo, pánové, na Sokolském sletě jsem nebyl.‘ Já jsem byl náčelník Sokola, ale já na ten sokolský slet ... Jsem nebyl, protože jsem nedostal volno z nemocenské pojišťovny. Teď jim to trošku sklaplo. Tak řikali: ‚No, máme tady něco jinýho.‘ Tak našli tam v záznamu... Hledali v tom záznamu něco... A říkal: ‚Rádi bychom viděli na vaše rychlé povýšení a ty medaile, co jste měl.‛ Já jsem totiž - mám - anglickou medaili Military Medal. Myslím, že to má jich jen šest v naší zahraniční armádě. A oni mně to dali za tu minometnou četu, kterou jsem vzal do zajetí. A pak mám Válečný kříž, Za chrabrost II a další pamětní medaile od Angličanů. No, a že: ‚Proč tolik?‘ A já jsem řikal: ‚No, já jsem byl dobrej voják!‘ A oni řikali, že tam mají nějaké hlášení, že jsem dělal nějaký protistátní kurz. Já jsem řikal: ‚Jaký protistátní kurz?‘ No, tak nemohli odpovědět co a jak... To bylo v pátek večer, když mě vyslýchali. V sobotu jsem šel do nemocenské. Já jsem si šel připravit auto, protože někdy jsem jel na služební cestu na druhý týden. Když mě potkal jeden policista... Já jsem měl nevlastního bratra, který byl u policie, jo a on byl o deset roků starší. Moje maminka se jako vdala jako vdova, po světové válce. Takže to byl jeden nevlastní bratr a on byl u policie a přes něho jsem měl známý. A jeden policista mi řiká: ‚My máme zatykač na tebe.‘ A já řikam: ‚Zatykač? Já jsem nic neudělal! Co tam je napsáno?‘ ‚Nespolehlivý.‘ Tak mně to řek a já jsem ještě v tu sobotu jel pryč. Tak jsem se dostal do Německa.“

„Tak se dívám, kde bych vzal další, a teď jsem viděl kamufláž, zákop pod kamufláží. Vzpomněl jsem si taky, že když jsem tam lez, tak že tam někde taky minomety střílely, a ještě jsem je pořád slyšel, jak to pfíí, pfíí... Šel jsem a teď vidím otvor, už konec toho... Tak jsem tam chtěl dát dávku, že tam skočím. No, bohužel, když jsem zmačkl tu spoušť, tak se mně ten Sten Gun zarazil. Co se ve skutečnosti stalo - když mně ten četař držel můj Sten Gun, protože já jsem si ho vyolejoval, protože na něm mi záležel život. A když mně ho dával, tak mně dal ten špatnej, co on někde sehnal! No, já jsem se podíval a viděl jsem, že ta kulka byla jen tak na polovičku zaražená. Tak jsem to pustil na několikrát, až to prošlo. Když jsem vyšel, tak jsem si dal nový zásobník, teď to zarachotilo, tak to bylo dobrý, tak jsem skočil. No a to byl takovej polokruh, kde bylo pět vchodů, vykopané v písku, protože to bylo všecko duny tam. Tak jsem zas začal střílet po těch otvorech a řvu: ‚Všeci ven.‘ Tak vylezli, se vzdávali. To byla minometná četa. Bylo jich asi ... víc jak třicet. A taky jeden důstojník, který přišel, ale ruce si dával dolů a říkal, že chce hovořit s důstojníkem. A já jsem mu dal dávku nad hlavu a říkám: ‚Žádnej důstojník! Nahoru šplhat!‘ Já jsem je nechtěl pustit přes ten zákop, protože oni nevěděli, kolik nás tam je. No a tak se museli šplhat nahoru, jeden k druhému. A teď jsem slyšel za mnou nějaký pohyb, tak se otočím... A já jsem myslel, že tam asi Němec se dostal za mě. Ale byl to jeden z našich. Jmenoval se Karel Börger. Jelikož to Bürger bylo jako německé jméno, tak on chtěl, abychom mu říkali Charles Bergeaux... Ono je to zas ještě víc k tomu ... On kdysi taky ... On byl židovského vyznání a prosil mě, jestli ho unesu. A on byl dost na váze. A já jsem říkal: ‚Prosím tě, proč bych tě nes?‘ A on říkal: ‚No, kdybych byl raněnej, nenech mě tam v tom!‘ A já říkám: ‚No, to se neboj! Když budeš se mnou, tak tě tam nenechám, samozřejmě. Ale dyť tě neunesu!‘ Tak jsem mu musel dokázat, že ho utáhnu, jen abych ho odtáh, abych ho nenechal. Když viděl, že jsem vlez do toho zákopu, tak von tam vlez za mnou. Ale bylo to dobrý, protože on dovedl bezvadně německy. A jak on na ně začal řvát, já jsem ze začátku myslel, že to je Němec vedle mě! Bezvadně, to tak! Ale oni ti Němci skutečně se začli pohybovat. No, tak jsme je všecky vytáhli ven.“

„Rozhodli Němci, že musíme jít k té bojové jednotce. Tak jeli jsme kousek autobusem, nákladním vozem a pak jsme museli jít pěšky. Většina jich odpadla, že měli puchýře na nohou, ale já jsem, i když jsem měl ty puchýře, já jsem chtěl jít do předku k té frontě. Když jsme tam dorazili, nás tam mohlo být takových dvacet asi... No a seděli jsem tam u lesa na mezi, když jsme slyšeli rozhlas z anglické strany. Řekli to číslo toho oddílu, který tam byl těch Němců, že jim dávají patnáct minut, aby se vzdali. Někdo někde začal střílet z kulometu. Za patnáct minut se otevřelo peklo. Bomby padaly všude. Já jsem utíkal - tam byl takovej úvoz - cestou. Utíkal jsem, tam byli ranění, volali o pomoc a všecko... Ale to člověk nemoh nic pomoct, tam bez nohou a takový... Pak jsem tam viděl takovou skrýš - vykopaná díra a trošku zasypaná pískem jako střecha. Tak jsem do toho vlez, že počkám, až Angličané přijdou. A když jsem tak v tom seděl, teď tam někdo nahlídnul dovnitř. A byl to ňákej Němec, ňákej důstojník a řiká mi: ‚Ven!‘ A já jsem mu říkal, jako: ‚Ich kann nicht mehr. - Já už nemůžu.‘ Tak on vytáhl pistoli a namířil do tý díry a já, když jsme viděl tu hlaveň, tak jsem vyskočil z té díry a utíkal jak zajíc. Za sebou jsem slyšel ďábelský smích. Tak jsem běžel a tam byla taková velká louka. Byla tam nějaká farma. A tam - ve skutečnosti - byli všechni ti z toho lesa. Našel jsem si díru, do které jsem si vlez. Byl jsem tam asi chvilku, no, čtvrt hodiny, když ke mně přišli dva Němci a řikali, že ten důstojník mě tam chce, že se mám hlásit k tomu důstojníkovi. Já jsem žádného důstojníka neznal nebo ... Já jsem tam ani nevěděl s kým... nebo kde se mám vlastně nebo co... Tak, teď tam jdu a stojím chvilku a ten nemá žádnej zájem o mě, tak jsem se rozhodl, že jdu zpátky. A když jsem tam přišel, ti dva Němci do toho vlezli. Oni mě vyhnali... aby dostali díru. Abych to zkrátil trošičku - druhý den, když jsme vstali, tak ta díra měla plný zásah a oni oba dva byli mrtví. Já jsem si řikal: ‚No to štěstí!‘“

„Já jsem měl takový kanadský boty, které byly výhodný na plížení. Nohavice jsem měl uvnitř a ty jsem měl nahoře. A byli jsme tři. A jeden - já jsem šel vždycky první tam a poslední zpět. Já jsem zajišťoval. Ležel jsem na duně a nohy jsem měl trošku vystrčený a čekal jsem, až ti dva se dostanou dál, a pak já půjdu zas. Tak jsme to dělali. Ale místo, aby oni šli opatrně, tak on se rozběhl, ten první šlápl, ten druhý to dostal do zad (zemřel nám potom) a já jsem částečně to dostal na nohu, protože jsem je měl vystrčený ven. Ale já jsem nevěděl, že jsem to dostal, ale když jsme ho donesli, toho kamaráda, a hlásili jsme a oni hned přijeli pro něho a on cestou zemřel. Protože mu to rozbilo vzadu něco a nevydržel. A jak jsem tak stál, tak mně bylo tak dobře nějak, tak lehce, se mně chtělo spát nebo co... A teď velitel mně řiká: ‚Bílý, jsi raněný?‘ A já řikám: ‚Ne‘ A on řiká: ‚Tam máš krev, na noze!‘ Ale to byly střepinky a oni mně to namazali něčím, co to vytahovalo. Ale co se stalo: Několik let později, někdy, jsem dostal nějakou vyrážku. A když to... Tak tam byla ještě střepinka! To byly... no to pod tou kůží se někdy drželo!“