Vedunka Stehlíková Režná

„Takže jsme to přežily a druhé ráno přestalo to střílení i s tím výbuchem, jak jsem spadla z toho otomanu, prostě ráno, asi bylo šest hodin nebo kolik, ticho. Dovedete si představit, že jste na frontě a najednou ticho? Já vám tedy řeknu, že si pamatuju, že to ticho bylo snad daleko horší, než když jsem slyšela to střílení. Prostě najednou úplné ticho. Tak já, sedmnáct let, jsem se sebrala a šla jsem ven. Maminka tedy úpěla, doma pod námi byli starší lidé, Srbové, to byl vlastně jejich barák. Já jsem seběhla po schodech, pamatuju se, že my jsme měli takovou předzahrádku před barákem, asi čtyři schůdky nebo kolik. Já jsem vyběhla ven a teď koukám, nikde nikdo, všechno zavřené, to víte, všude se střílelo, tak všichni byli někde ve sklepě nebo prostě zabarikádovaní v bytech. Já jsem vyběhla ven, a jak se pamatuju, vedle nás bylo takové učiliště nebo nějaká organizace, tam byl trochu za rohem vchod. Tam byly takové čtyři schůdky, po kterých se šlo dovnitř. A já jsem vyběhla ven, nikde nikdo. Najednou koukám, na těch schůdkách sedělo děvče, partyzánka, tady bomba, tady bomba nebo co, prostě munice nebo co a pušku přes rameno a seděla tam. Oni, jak osvobozovali to Sarajevo, tak nechávali takové strážce, kudy prošli, čili já jsem věděla, že partyzáni naší ulici prošli, aniž bychom to věděli. Ale to je právě to, že je tam vedli naši studenti. Takže nestříleli po nás, po našem baráku, že šli najisto, věděli, kde se ti Němci nebo ustaši schovávají. Také jsem se potom dozvěděla, nevím, jestli to je pravda, ale počítám, že asi ano, že celý ten gestapácký štáb, který ujížděl ze Sarajeva, když viděli, že je to prohrané, tak ten vlak prý byl vyhozen do vzduchu. Takže všichni ti, co mě tam zpovídali… Asi to je pravda. Oni opravdu věděli, že je zle, tak ujížděli. A partyzáni ty vlaky vyhazovali do luftu, když viděli, že tam utíkají ustaši a Němci. Takže ti, co mě vyslýchali, asi nakonec přišli o život."