„S manželem jsem se seznámila v tom pětačtyřicátém roce a v šestačtyřicátém už byla svatba, protože jsme vyslechli tehdy přání vlády, aby se lidé stěhovali tady do pohraničního území. Tak první rok jsem odešla ke Zlatým Horám, Ondřejovice – Salisov, tam se mi narodil taky syn. Ten rok jsem učila v Supíkovicích. Tam jsem musela dojíždět vlakem a zase pěšky dobré tři kilometry přes pole jsem chodila do školy vyučovat. V tom šestačtyřicátém roce byla neobyčejně tvrdá zima, hodně sněhu a kolikrát mi řekl tehdá vedoucí školy: ‚Nejezděte, zůstaňte doma.‘ A já na druhý den ráno zase jsem šla. Odneslo to zdraví, to miminko, ten syn, který se mně narodil, měl vrozenou úplavici.“
„Nejhorší bylo, když v tom gymnáziu jsem byla a přišla ta okupace, tak přišel profesor. Přišel, postavil se, uklonil se, říká: ‚Děti, milujte vždy svoji republiku.‘ A šel a jenom podržel hlavu a my jsme byli všichni z toho... ještě říkám dneska, jde mráz po mně, když si na něho vzpomenu.“
„Když jsem chodila do školy, tak jsem chodila se spolužačkou kolem továrny, kde se vyráběly nějaké náboje nebo co. A tak to si pamatuju, jak jednou letěli a bombardovali. A protože já z těch Bílan do Kroměříže... to jsme chodily polní cestou, tak jsme se schovávaly v příkopě a takhle. Nebylo to nic pěkného.“
Okupace nás všechny úplně porazila
Albína Kratochvílová se narodila v roce 1925 v Kostelanech u Kroměříže. Její otec byl učitel a ředitel školy, matka byla v domácnosti. Gymnázium a učitelský ústav vystudovala v Kroměříži, kde také během války zažila bombardování. Po konci války vyslechla se svým manželem vládní výzvu o osidlování pohraničí a přestěhovali se do Jeseníků. Tam zažila odsun německého obyvatelstva i příchod řeckých emigrantů. Od roku 1945 až do roku 1980 nepřetržitě učila.
