Jarmila Zichová

* 1939

  • „Sháněli předsedu družstva, protože nebyl, kdo by si to vzal, a nikdo z obyvatel Semonic se do toho nehnal. To byla zodpovědnost, protože kdyby to byl také zemědělec, byl by vystaven velikým sankcím, kdyby se něco nedařilo, a nedařit se může kdykoli, protože je to odkázané na povětrnostní poměry. Tak začali přesvědčovat pana Mrštila, aby vzal předsednictví družstva. Byl to malý zemědělec, který tam obsadil jednu usedlost, která byla volná. Dlouho se bránil, ale nakonec přistoupil za podmínky, že to vezme, pokud nevystěhují jediného kulaka z vesnice. Byli jsme vypsaní na ONV v Jaroměři na tabuli, nás pět větších zemědělců, tzv. kulaků, takže už jsme mohli očekávat, že nás vystěhují. Měla jsem s tím jako holka velikou starost, ani v noci jsem nemohla spát. Chodila jsem do měšťanky a nebyla jsem ani vyspalá, říkala jsem si: Kam se podějeme? Tak k tomu nedošlo, byli jsme všichni rádi. Mě jen mrzelo, že v té době, když už tohle všechno bylo jasné, pan Mrštil už neexistoval, že zemřel. Velmi ráda bych mu šla oficiálně poděkovat osobně. Takže to se mně nepodařilo. Ale byli jsme zachráněni.“

  • „Ti Rusové, to byla taková kasta lidí, kteří neměli žádné vzdělání a nebyli na úrovni. Se spoustou běžných věcí se setkávali na našem území poprvé. Šlo jim hlavně o hodinky. Hodinky, to pro ně byl úžasný zážitek. Když někde získali třeba i budíka, který když se rozezvonil, tak do něj stříleli samopalem, protože nevěděli, co se děje, jestli to nevybouchne nebo je to nezastřelí. Takže to bylo takové divné. Kola je zajímala. Lidem brali kola, kradli jim je, a chtěli na nich jezdit, protože viděli, že to bylo rychlejší než pěší, ale jak sedli na kolo, tak upadli a pomlátili se. Z toho byl takový zvláštní pocit, který nám nebyl zdaleka známý.“

  • „Pak se stalo, že za naší stodolou v sadě se objevila nákladní auta německých vojáků a začali tam topit ohněm. Děda tam za nimi musel jít a říci jim, ať toho nechají, že se blíží Rusové od Náchoda, tak ať se raději koukají sami zabezpečit. Oni to sice neuhasili, ale začali likvidovat veškeré zásoby, co tam měli, ať už to byly kabely, anebo pohonné hmoty. Chtěli si odlehčit ta svá auta a dát se na pochod a utíkali před těmi Rusy. Po nich tam byly velké požáry a měli jsme opravdu strach, aby nám nechytla stodola. Ze strachu z Rusů pak v panice utíkali. Zas ta auta nastartovali a zmizeli.“

  • „Paní kádrovačka, která si mě velmi oblíbila, tak to jsem byla ráda, tak mně pak s ředitelem dali doporučení na VŠ zemědělskou do Prahy, že bych si měla prohloubit odborné vzdělání. Tak jsem šla na přijímačky a tam mi řekli, že mě hned přijímají a že mě vyrozumí písemně. Ale písemné vyrozumění nepřišlo, zatím už probíhal měsíc červen a mně přišel koresponďák, abych se zajímala o nástup do vyšehradské koleje, kde bych měla být ubytovaná, ať se s nimi kontaktuji, ale v tu ránu hned příští den, protože se tam vzpamatovali, že to běží po téhle linii, že vlastně mám být přijata, tak přišla okamžitě doporučená depeše, kde mně napsali, že nejsem přijata ke studiu, že mě nedoporučují orgány státní moci. V závorce byl ONV a komunistická strana v Semonicích. Takže pak jsme se nakonec dozvěděli, to nám pak prozradili pracovníci ONV, že to bylo přání našeho souseda, abych nešla studovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 05.06.2017

    (audio)
    délka: 01:47:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Our neighbor did not want me to study

Jarmila Zichová dobové foto
Jarmila Zichová dobové foto
zdroj: archiv pamětníka

Jarmila Zichová, single as Gabrielová, was born in Semonice in 1939 as the eldest of two daughters. Both parents were evangelicals and came from a peasant family. Most of the time, they worked hard on the family farm and adjacent land. During the war, she met Germans, Russians and French, who passed through the family lands. After the end of the war, she joined the municipal school where she was influenced by evangelical teachers Jaroslav Zeman and Bohumil Lopour. During collectivization, the Gabriels as private farmers had to face pressure to enter collective farms. In 1954, the witness got to Děčín for an agricultural school. During her studies, she joined the Youth Union and became the local president. She graduated in 1958 to an excellent degree, but out of fear of the class origin she did not go to university and joined the municipal department of the city of Kolín. After a year of employment, she received a recommendation from the director of the company to study at the University of Agriculture in Prague, where she successfully passed the entrance exam. However, after starting her studies, she was expelled from her studies as a disputed case without the possibility of appeal. She returned home and joined the municipal department in Smiřice, where she met her husband Miloslav Zich. Her marriage to a later regional school inspector helped her from her past, and after maternity leave, she started working as the head of a school canteen, where she spent the next twenty-six years. After 1989, the family lands remained with the cooperative from which the family used to receive rent. She did not receive compensation from the state for not being able to study as a believer.