Pavel Chalupa

„O okupaci jsem nic nevěděl. Vzpomínám si, že ve Varnsdorfu jsme akorát s ruskými vojáky měnili opasky nebo patrony za pivo a to pro nás bylo dobrý. Když přijeli kluci, vojáci, sovetskaja armija, dávali nám odznáčky a s tím my jsme si vystačili v těch našich hrách. To byl kontakt s ruskou, vlastně se sovětskou armádou. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel s maminkou a s jejím spolupracovníkem po hlavní ulici, jak jinak než Stalinově třídě, a když jsem ukázal: ‚Hele, tamhle jsou Rusáci!‘, tak on mi dal pohlavek, že prý to nejsou Rusáci, ale Sověti! Tak byli lidi zblblí.“

„Pro mě nejhorší zážitek byl 28. října 1989 na svátek republiky, kdy nás natlačili k hotelu Evropa a tam začal velký masakr. Tahali nás za vlasy ven z davu. ‚Kdo tady křičel?! Kdo chce svobodu?!‘ A podle toho si vybírali lidi. Mě taky vytáhli za vlasy. Ten můj agent policajt měl americkýho parkera, byl to tajnej, robustní, měl zrzavý vousy, dodneška si ho pamatuji. Autobusy byly nastaveny tak, aby tam nebylo zvenčí vidět, tvořily takový dvorek. Vzal mě za vlasy a praštil se mnou o ten autobus, tekla mi krev z hlavy a padl jsem na zem. Zvedl mě ten uniformovaný policista s přilbou, kopl mě do zadku, navalil mě na autobus a přetáhl mě tím pendrekem několikrát přes záda. Každý policajt měl svého vězně, mlátil si ho, držel si ho za flígr. Najednou shora přiběhl nějakej ten jejich náčelník, taky v přilbě, a řval: ‚Franto, Jirko, Pepo, musíme dolů!‘ Ten můj mě pustil a já pomalu vyplouval pryč. Škvírou mezi autobusy jsem viděl Kubu Špalka, jak ukazuje pěstí, že je se mnou. Podařilo se mi utéct z toho sevření. Vím jen, že je dost zmlátili a pak odvezli někam do lesů a tam je bez dokladů vyložili. Museli pak k výslechu a podepsat protokoly.“

„Akčnost studentů byla neuvěřitelná. Okamžitě jsme ustavili různá oddělení, samostatné úseky, bylo to hodně strukturované. Ta okupační stávka vlastně postavila v jednotlivých třídách lidi do funkcí. Měli jsme, mám to tady před sebou, stávkový výbor, finanční oddělení, vysílací byro – což bylo vysílání studentských delegací, které jezdily mimo Prahu, tzv. spanilé jízdy, aby se lidi dozvěděli, co se vlastně v té Praze stalo. Tehdy Československá televize, rozhlas a tisk byly stále ještě pod vlivem ideologie ústředního výboru KSČ, informovaly zkresleně o situaci z Národní třídy, neinformovalo se pravdivě, bylo to hodně zmanipulované. Režim se to pochopitelně snažil ututlat, ale tím, že se do toho zapojila divadla – neumím si to dnes vlastně vůbec představit, jak se to podařilo, nebyly mobily, nebylo nic, ta komunikace byla řešena přes státní linky, pamětníci pamatují ty strašlivé dvojlinky a trojlinky, telefony do divadel ale fungovaly, volalo se ze školy, z divadelních kanceláří – podařilo se tu síť přes divadla zprovoznit a tím se dostávala k lidem pravda o tom, co se vlastně stalo. Výjezdní skupiny se organizovaly v tom vysílacím byru, tam se zadala vždycky adresa, kam se pojede, s kým se pojede, kdo je členem toho týmu, dostali vybavení, letáky a tak dál. Dále jsme tam měli ustanovené hospodářské oddělení, vrátnice – musela se hlídat škola, ten průnik milicí a policistů stále hrozil v těch prvních dnech, dále ostraha, štáb – většinou dívky k dispozici, které zapisovaly, realizovaly naše rozhodnutí, pak kuchyně, produkce na DAMU, koordinační, tiskové a informační oddělení, někdo byl v Disku u dálnopisu, Michal Čech a jeho tzv. Čechova komora se starali o plakáty a transparenty, dále propagace a vzdělávání. Dokázali jsme okamžitě postavit systém. Trvalo to jen dva dny.“