Pavel Chalupa

„Akčnost studentů byla neuvěřitelná. Okamžitě jsme ustavili různá oddělení, samostatné úseky, bylo to hodně strukturované. Ta okupační stávka vlastně postavila v jednotlivých třídách lidi do funkcí. Měli jsme, mám to tady před sebou, stávkový výbor, finanční oddělení, vysílací byro – což bylo vysílání studentských delegací, které jezdily mimo Prahu, tzv. spanilé jízdy, aby se lidi dozvěděli, co se vlastně v té Praze stalo. Tehdy Československá televize, rozhlas a tisk byly stále ještě pod vlivem ideologie ústředního výboru KSČ, informovaly zkresleně o situaci z Národní třídy, neinformovalo se pravdivě, bylo to hodně zmanipulované. Režim se to pochopitelně snažil ututlat, ale tím, že se do toho zapojila divadla – neumím si to dnes vlastně vůbec představit, jak se to podařilo, nebyly mobily, nebylo nic, ta komunikace byla řešena přes státní linky, pamětníci pamatují ty strašlivé dvojlinky a trojlinky, telefony do divadel ale fungovaly, volalo se ze školy, z divadelních kanceláří – podařilo se tu síť přes divadla zprovoznit a tím se dostávala k lidem pravda o tom, co se vlastně stalo. Výjezdní skupiny se organizovaly v tom vysílacím byru, tam se zadala vždycky adresa, kam se pojede, s kým se pojede, kdo je členem toho týmu, dostali vybavení, letáky a tak dál. Dále jsme tam měli ustanovené hospodářské oddělení, vrátnice – musela se hlídat škola, ten průnik milicí a policistů stále hrozil v těch prvních dnech, dále ostraha, štáb – většinou dívky k dispozici, které zapisovaly, realizovaly naše rozhodnutí, pak kuchyně, produkce na DAMU, koordinační, tiskové a informační oddělení, někdo byl v Disku u dálnopisu, Michal Čech a jeho tzv. Čechova komora se starali o plakáty a transparenty, dále propagace a vzdělávání. Dokázali jsme okamžitě postavit systém. Trvalo to jen dva dny.“

„Když jsem v Národním divadle vystoupil z pozice diváka, já nebyl na jevišti, byla to velká odvaha od těch herců na jevišti. Když jsem vystoupil a začal jsem číst, za každou větou byl potlesk. V těch lidech už se najednou protrhly hráze toho, že teď konečně můžeme vyjádřit to, co v nás bylo celou dobu udusáno a režim v nás zabíjel, my to v sobě jako přetlak udržovali, tak teď můžeme. Skoro jsem nemohl mluvit dojetím. Byla to ohromná energie a síla. Už jsem viděl, že se nebudou bát být s námi solidární, že se ta veřejnost zapojí. Bylo to spojené i s tou hymnou. Pak jsem byl dál zván do Národního divadla, kde to Boris Rösner každý večer organizoval. Nejdřív to bylo tak, že se přečetlo prohlášení, zatleskalo se, zazpívalo a šlo se domů, ale postupně se ty večery začaly rozrůstat ve veřejnou diskusi, kde se mluvilo o problémech ve společnosti. Zvali se tam také lidi z Občanského fóra, kteří začali zastávat nějaké funkce. Vzpomínám na projev Miloše Zemana, jak se ptal lidí, jestli ta odpověď má být na deset, na dvacet minut, nebo na hodinu, a podle toho jim odpovídal, nebo vzpomínám na Valtra Komárka, byly to hodně silné momenty. Lidi volali: ‚Zeman na Hrad! Komárek na Hrad!‘ Vždycky každý, kdo promluvil, byl prezident.“

„O okupaci jsem nic nevěděl. Vzpomínám si, že ve Varnsdorfu jsme akorát s ruskými vojáky měnili opasky nebo patrony za pivo a to pro nás bylo dobrý. Když přijeli kluci, vojáci, sovetskaja armija, dávali nám odznáčky a s tím my jsme si vystačili v těch našich hrách. To byl kontakt s ruskou, vlastně se sovětskou armádou. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel s maminkou a s jejím spolupracovníkem po hlavní ulici, jak jinak než Stalinově třídě, a když jsem ukázal: ‚Hele, tamhle jsou Rusáci!‘, tak on mi dal pohlavek, že prý to nejsou Rusáci, ale Sověti! Tak byli lidi zblblí.“