„A my jsme kopali ten tunel. Waldburg byl jaksi pole, to byl tábor v polích, tak země byla měkká, tráva tam byla a my jsme kopali ten tunel přímo k nějakým keřům. Jenže byl trochu krátkej, ten tunel. Bylo nás asi 20, který jsme chtěli utéct. Jenomže vyšlo nás jenom 12, poněvadž zmatek byl v tom, že východ z tunelu byl ještě osvěcovanej těma německejma světlama, takže člověk se musel dívat, jak ty strážní chodili okolo toho plotu, a když oni šli tak k sobě a tak od sebe, a když šli od sebe, tak jsme utíkali z té díry. A já jsem tam čekal na mýho partnera, který byl Kanaďan, jenomže on se neobjevil, a Josef se objevil a on čekal na svýho kamaráda, aby šli spolu, a taky jeho kamarád se neobjevil, a tak jsme řekli, půjdeme spolu. Tak jsem se setkal s Bryksem.“
„V té době varšavští Židé byli likvidováni. Němci se rozhodli, že zlikvidují celé to varšavské ghetto a to varšavský ghetto bylo veliké, já myslím taková čtvrtina Varšavy. Židé se bránili proti tomu a byla válka mezi Němcema a Židama o to ghetto v březnu 1943. A my jsme tam byli jako příslušníci té podzemní organizace, byli jsme přiděleni k té organizaci pod nějakým plukovníkem Nedvědem, který byl náš velitel. Oni si nás oficiálně ověřili s Londýnem, kdo jsme, podle vlasů a nosů a toho všeho, a tak nás přijali do té podzemní armády – podzemní organizace. My jsme těm Židům pomáhali, oni byli hladoví, tak jsme jim tam nosili chléb přes taková okna, tam byly schody pod cestu a vchod do budovy s oknem do těch budov, když to byla celá velká oblast a my jsme měli jedno přidělené okno, kde jsme se s Židama domlouvali a dávali jsme jim ty potřeby. Polský podzemí vítalo to, že Němci bojovali Židy místo Poláky, tak ty Židy podpírali. Aby to trvalo co nejdelší dobu a na konci celé ghetto zmizelo. Přišly tanky, zbouraly všechno, a kdo byl živej, tak živej nebyl na dlouho. To byla smutná část polského podzemí. A my když jsme byli v té organizaci, tak jsme dostávali koně a vagon a jezdili jsme na statky sbírat potravu pro Varšavu. A dopravovali jsme zbraně z Varšavy na ty statky kolem Varšavy. To bylo taky zajímavý. Koníček a vozík a pod plachtou byly pušky a zpátky, jak říkám, chleba, mouka z těch statků. Ale to netrvalo dlouho, než nás někdo prozradil.“
„To bylo mezi 6. – 7. a 5. a 6. rokem reálky. Tak jsem se vydal v létě, když byly prázdniny, na bicyklech po Evropě. Jeli jsme přes Rakousko, přes Itálii, do Francie, z Francie do Švýcarska a zpátky domů na bicyklu.“
„Jak dlouho jste to jeli?“
„Trvalo to asi šest týdnů nebo tak nějak.“
„A to Vám bylo kolik let?“
„No, říkám, mezi 5. – 6. rokem reálky, takže 16 let.“
„A to Vás pustili rodiče?“
„My jsme měli oficiální papíry napsaný ze školy, že jsme študenti, že potřebujeme pomoc, že to je součást našeho študování, seznámení se s národy atd. A bylo to dobrý.“
„A to probíhalo jak, ta cesta? A jak Vás to vůbec napadlo?“
„No, jak nás to napadlo, to totiž náš učitel, náš profesor francouzštiny, ten nás tlačil, abychom něco dělali do Francie, abychom se dostali do Francie a mluvili s Francouzy. Protože jeho pýcha byla jeho frančtina. On byl velmi dobrý francouzský profesor. Ten nám jaksi… Dal nám tu odvahu se na to vydat. No v té době autostrády začaly v Itálii a tam bylo mnoho těch těžkých aut, tak když jely kolem tak 20 km/h, tak bylo pro nás snadný se chytnout zezadu toho, jeden na každé straně, chytnout se toho zadku nějak a bylo to zadarmo… Hlavní věc: podívali jsme se na riviéru, páč to bylo něco zvláštního v té době (Riviéra francouzská, italská). Pak jsme jeli přes Milán do Janova a po celé té Italské riviéře. Jenomže co se nám nepodařilo: na bicykly bylo třeba mít papíry, tzv. triptyky, znáte to?“
„Ne, to jsem nikdy neslyšel.“
„A my měli triptyky pro všechny národy, jenom ne pro Francii, ty jsme neměli, tak jsme nechali bicykly v Itálii a došli jsme pěšky do Francouzské riviéry až do Nice. Pak jsme se vrátili do Itálie a šli jsme přes Turín do Aosta do Švýcarska, do francouzského předně, pak německého, pak Rakousko a domů.V Itálii to bylo zvláštní, tam nám všichni říkali: ,Dejte pozor na zloděje!‘ Tak když jsme spali někde venku v příkopě nebo někde v lese, tak jsme si dali řetízek na nohy k bicyklu, tak na to vzpomínám! A příštího roku o prázdninách jsme jeli do Jugoslávie, podívat se k moři. Taky zase byli jsme tři na bicyklech a až do Dubrovníku, Split, Dubrovník a pak zpátky.“
„Mnoho lidí, kdyby o tom věděli, že se to stane, že bude ten převrat, by utíkali před tím převratem. Bylo několik lidí, kteří šli pryč před převratem, že měli jaksi tušení, že se něco děje. Ale já a manželka, my jsme měli půlročního syna v únoru 1948 a my jsme se nemohli jaksi vyhnout nebo utéct, a tím jsem skončil v tom žaláři. A tady mě Bryks jaksi… Bryks měl kamaráda, Čapek, Josef Čapek, a on s ním chtěl utíkat, oni byli chyceni a vypovídali v Dejvicích. Od komunistického letectva tam byl Reicin, šéf komunistické výzvědné služby u letectva. A ten Čapka byl takovej důvěřivej, naivní kluk, on jim vypověděl všecko a on jim vypověděl, že se se mnou setkali v Praze, že já vím, co dělali, a tak mě zatkli, protože Čapka mluvil.“
„A Vy jste teda věděl, že oni chystají útěk přes hranici?“
„Ano, to byla moje vina, že jsem věděl, že utíkají za hranice a že jsem to neohlásil té Sicherheit službě.“
„Taky byly kluby těch tzv. střelců, to byli mladíci, kteří chodili každou neděli na střelnici, a tam jsme stříleli. Náboje byly zadarmo, věnované od ministerstva (ministerstvo obrany se snažilo podporovat zájem mladých lidí o aktivity spojené s obranyschopností země jako např. létání, střílení, cvičení). Pušky jsme měli starý francouzský ještě z předválečný doby, velmi dlouhé pušky, byly by výborné na střílení na dlouhou vzdálenost. Jenomže jak říkám, už byly staré. Tak to byla ta doba těch střelců. Střelci, plachtaření, pak motoráky a pak v českým letectvu pokračovali.“
„Takže to byla vlastně taková příprava na válku, ta podpora střeleckých klubů, tak těch leteckých. Bylo ještě něco jiného, jak to ministerstvo připravovalo to obyvatelstvo?“
„Byla taky obrana, tzv. místní obrana, kdy vesnice měly utvořit z několika členů, aby se uměli postarat o možnost konfliktu války nebo aby bylo trochu organizace proti útokům. Nejenom co se týká zbraní, ale i zranění. Jenomže jak říkám, to záleželo na lidech, jaký byl národní výbor, v které vesnici bylo více dobrých lidí nebo ne. Ale ta mládež byla úplně zaujatá střílením a létáním, námořnictví tady nebylo, to jsme neměli.“
„Tohle teda přímo organizovaly ty vesnice, respektive města, nebo tady ta samospráva nebo se tam v tom i nějak angažoval Sokol?“
„Jo, Sokol byl taky důležitý, cvičení – abychom byli jaksi v dobrém stavu. Sokol a dokonce byla ještě jedna tělocvičná věc. Sociální demokracie měla taky nějakou organizaci tělocvičnou. A pak jsme měli letecké dny… Skoro každou neděli byl někde letecký den, hlavně v létě. My jsme lítali a teďka ti lidi platili, abychom vydělali, abychom měli dál zájem o letectví.“
Proč bylo u nás tolik komunistů?
Mnoho lidí nevěřilo, že by byla v republice čistá demokracie, poněvadž lidi s penězi měli výhody
Otakar Černý
zdroj: Mikuláš Kroupa, Hynek Moravec, sbírka Post Bellum
zdroj: Mikuláš Kroupa, Hynek Moravec, sbírka Post Bellum
Stáhnout obrázek
Plukovník letectva Otakar Černý se narodil roku 28. listopadu 1919 v Křenovicích u Brna, Otec byl přednostou stanice v Křenovicích, maminku pan Černý nepoznal (když mu byly tři roky, tak odešla z jeho života, není známo za jakých okolností). Otec se později znovu oženil. Nová manželka přinesla do rodiny další dítě - o šest let starší než byl Otakar, který novou sestru přijal dobře. Chodil do místní základní školy, reálné gymnázium studoval v Brně. Na gymnáziu se začal zajímat o létání, dal se zapsat do Československého leteckého klubu. V Prostějově po maturitě absolvoval rok výcviku a poté sloužil ve vojenské letce v Praze. V létě 1939 utekl do Polska, odtud se dostal do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, sloužil u letectva. Během záboru Francie exilová vláda zařídila přesun letců do Anglie. Po výcviku, který samozřejmě zahrnoval i výuku jazyků, byl zařazen jako telegrafista k bombardérům (311. bombardovací peruť) a stal se členem RAF. Angličané nechali československé letce létat i nad frontu, a tak se pan Černý zúčastnil přímých bojů. V Cambridgi potkal svou budoucí ženu a oženil se. Během července 1941, při náletech na Hamburk, bylo jeho letadlo sestřeleno. Po pár dnech byl Černý dopaden a v Holandsku zatčen. Putoval nejdříve do Amsterodamu, Frankfurtu a odtud byl převezen do lágru ve Waldburgu. Zde se poprvé setkal s J. Bryksem, se kterým z lágru utekl. Celou válku žil střídavě v lágrech a na útěku. Konce války se dočkal v přísně střeženém táboře Oflag IVC v Colditzu, který 15. 4. 1945 osvobodili Američané. Vrátil se do Anglie. Po osvobození Československa sem odjel i s manželkou. Zde nezískali byt a žili nejdříve po hotelích a posléze v tzv. leteckém domě (dům, který byl k dispozici letcům). Otakar Černý pracoval ve Vědeckém leteckém ústavu v Praze - Letňanech, a to do roku 1948, kdy byl obviněn z toho, že ví o útěcích letců do zahraničí a nepromluvil o tom (J. Bryks s generálem Janouškem se po únorovém převratu 1948 pokusili utéct). Byl vyšetřován v „Domečku“ na pražské Loretě a spolu s Josefem Bryksem odsouzen ke třem letům. Oba byli posláni do pracovního tábora v Dolním Jiřetíně. Protože vznikla obava, že by mohli Černý a Bryks z tábora utéct, byl Josef Bryks odvezen a Černý dostal informaci, že bude odvezen do věznice na Borech též, ale o týden později. Během té doby se mu podařilo z Dolního Jiřetína utéct do Německa a tam díky pašerákům do západního Německa a pak do Anglie. Útěk za hranice však byl usnadněn skutečností, že manželka ihned i s půlročním synem do Anglie odcestovala ihned po zatčení. Do Československa se poprvé vrátil až po sametové revoluci 17. 11. 1989. Plukovník Otakar Černý zemřel 14. října 2009 v Cambridgi ve Velké Británii ve věku nedožitých devadesáti let.
