Mgr. Milada Machů

„Ten, za nimi šlo, tak u nás zastavilo před mlýnem, kde ti, co vyměňovali mouku a přijeli s povozem, tak bylo prostranství. A zastavilo rusácké takový džíp nebo takové auto. A šli na chodbu. A: ,Davaj, davaj, davaj!´Na tatínka. Oni mysleli, že je to buržoás. ,Buržua, buržua! Pajdi s námi! Davaj, davaj!´Maminka před něho předskočila, stála s námi. Vyšla ze dveří z kuchyně a, a říkala: ,A strelaj!´Jako tomu důstojníkovi tomu ruskému. ,A strieľaj! Muža niet, mňa strieľaj, já jeho žena!´ A on sklopil. A potom ten nějaký asi říkal: ,Da, da, da. My panimáli, my panimáli.´A odešli k těm Fajtům. Tak toto si pamatuju. Tatínka mysleli, když viděli velký dům na vesnici, že to je já nevím co." - „A oni na něj tedy mířili?" - „Ano, mířil. Ten jeden voják takový, no."

„A on se na Mikuláše ptal: ,Tak děti, co jste dostaly za dárky?´ No a já jsem byla obdařena slovem a mluvením, tak jsem se postavila: ,Já jsem nedostala nic, protože nemáme tatínka! Tatínek je pryč!´ A ten Bosák, Jindřich, pátého je Mikuláše, večer, a on šestého Mikuláše donesl jako do okna nám. Já jsem dostala Broučky, knihu, krásnou, doteďka ji mám. Sestra dostala knihu Boženu Němcovou, Babičku, s filmovými tedy prvními filmovými obrázky, jak byla Božena Němcová zfilmovaná, Babička, a brácha, Lubomír, ten dostal Čapkův Ze života hmyzu. My jsme měli takovou radost! A to nám donesl ten pan učitel za to, že jsem tam řekla, že tatínka nemáme."

„Tatínek o těch svých bolestných zážitcích moc nemluvil. Nesl si to v sobě. Tam odsud ho dali do pracovního tábora v Osvětimi. Říkám v uvozovkách ‚díky tomu‘, protože vedle pracovního byl i vyhlazovací, a kdo se dostal do vyhlazovacího tábora, neměl nárok na návrat. Tak tam využil své strojírenské schopnosti a mezi těmi sokoly prostě tak organizoval. Dokonce vzpomíná, že si tam vytvořili ‚hadřák‘, takovej míč z hader, a než je odvedli z těch ubikací do pracovních dílen, tak si hráli s tím ‚hadřákem‘. No, a přišel mezi nimi kápo, který si pohrával s bičíkem. Dívá se na ně a ptá se jako – co to děláte? Tatínek odpověděl, že čekají, až půjdou do plynové komory – a mezitím hrajeme fotbal. On to prý nemohl pochopit a tím bičíkem se ohnal na tatínka. Jenomže tatínek rychle vyskočil, takže nebyl zasažen. Kápo pak znechuceně odešel. Tak to jsou takové vzpomínky, které ve mně zůstaly, a trochu s nostalgií i s obdivem na to vzpomínám, že se takhle dovedl zachovat.“

„V padesátém roce, když se znárodňovalo, tatínek tam měl myslím do deseti zaměstnanců, pořád věřil, že ho neznárodní, že mu to nevezmou. Ten Šerý (majitel mlýna) mu dal plnou moc, ať se rozhodne, že mu to nevezmou, protože se znárodňovalo postupně do padesáti atd. zaměstnanců. No, přišlo i na něj a tatínek prostě odmítal a nějak se nepohodl. Oni na něj prostě někde objevili, že měl ‚černé mletí‘, když se nemělo, no a za to ho zavřeli komunisté, a opět do Hradiště. A tam zase ten Tarabus, jak už jsem se zmínila [jeho známý] ho vytáhl a vařil v kuchyni. Jednou, jak procházel do té kuchyně, když ho dozorce vedl, tak viděl, jak pan – můžu to říct? – Grebeníček, otec dnešního poslance v Poslanecké sněmovně, nebo jestli je ještě, nevím, měl před každou svojí celou nastoupené při ranní kontrole vězně. Museli se otočit hlavami ke zdi, a jak šel, tak každému chytil tady za týl a tloukl hlavou buď jednou, nebo dvakrát tomu vězni o zeď. Na tatínka to velice působilo. Velice. Pak když nám to před smrtí řekl: ‚Tak pochopíte, proč jsem se bál.‘“

„Vyrůstala jsem celkem v rodině dobře zajištěné na tehdejší dobu, což se taky odráželo mezi mými spolužáky, kde jsem chodila do obecné školy. Vždycky mi dovedli připomenout, že se mám jinak než oni, protože jsem do první třídy začala chodit těsně před zahájením druhé světové války a v obci Bylnice byla velká bída, protože tam nebyla možnost zaměstnání těch rodičů. Jenom na místní pile a žádný průmyslový objekt, nic v té době nebylo, takže mí spolužáci kolikrát dokonce, přiznám se, ptali ode mě kus buchty, kterou maminka uměla ve mlýně velmi dobře připravit. Tím se mně kolikrát zdálo, že se snaží získat to přátelství i za to jídlo, za kus žvance, jak se tenkrát říkalo.“