Mgr. Václav Hurt

„První výslech byl asi třetí den poté, co jsem se tam nastěhoval. To mě odvezli do Stodu a ta nabídka byla jasná. ‚Pane vikáři, teď jste se přistěhoval a určitě byste se nechtěl zase brzo stěhovat a my do toho máme co mluvit. Tak by bylo dobrý, kdybychom spolu dobře vycházeli. Pro začátek kdybyste nám třeba pověděl, kdo chodí v neděli do kostela. My to stejně víme.‘ Kdybych jim to řekl a podepsal, tak by mně příště mohli vyhrožovat, že to těm lidem řeknou, že jsem to o nich řekl na policii. Od začátku jsem odmítal a některé protokoly jsem je nechal přepsat nebo jim řekl, že je nepodepíšu. Takže jsme si pak našli způsob, jak spolu vycházet. Oni mi nakonec posílali pozvánky a já jezdil do Stodu na policii, Veřejnou bezpečnost. Mluvil jsem s nimi. Snažil jsem se mluvit o obecných věcech, o přírodě, o horách, o řekách, a oni to vždy stočili na to, aby ze mě dostali nějaká jména. Myslím, že se jim to moc nepodařilo. Trvalo to asi rok, kdy jsem měl každý měsíc jeden výslech. Potom další rok se soustředili na lidi, co chodili na faru, a mě vyslýchat přestali. Byla to taková vlna, kdy tehdy odvezli asi dvacet mladých lidí k výslechu. Některým děvčatům bylo patnáct let. Přijela volha a odvezla je z domu většinou do Plzně. Prošli i pětihodinovými výslechy, kdy byl člověk úplně sám.“

„Z Albertova se šlo na Vyšehrad, kde to mělo skončit. Pak jsme šli zpátky. Tak jsem vlastně prošel celou tu cestu. Musel jsem se vrátit domů, protože v Hrabové jsme měli na sobotu domluvené sundávání lešení, aby se mohla dodělat střecha. Z Národní jsem odešel těsně před zásahem. Byl jsem někde v prvních řadách a seděli jsme tam asi půl nebo hodinu na zemi. Proti nám stáli policajti. Trochu jsem se za to styděl. Ještě mě pustili Mikulandskou. Myslím, že za mnou už nikoho nepustili. Pak to zavřeli a zmáčkli. Jel jsem domů posledním vlakem, a když jsem dojel, tak jsem si pustil Svobodnou Evropu a zjistil, co se stalo.“