„Moje první vzpomínka je, že jsem měla nějakou dětskou nemoc, já nevím, jestli příušnice nebo nějaké vyrážky, a protože jsem normálně s bratrem spala v jedné místnosti, tak mně předělali postel do kuchyně a spala jsem v kuchyni. Tehdy bylo všechno zatemněné, nesmělo světlo proniknut ven. Kolem čtvrté hodiny někdo strašně zvonil. Otec běžel otevřít a přišel k nám pan Měšťan. Pan Měšťan byl myslím ředitelem v pivovaru a přišel mu říct, že v noci dva lidi sbalilo gestapo. A protože otec byl jednatelem, tak přišel, aby otec zlikvidoval papíry, protože měl spoustu zápisků a věcí. Maminka sice potom říkala, že to bylo dost neuvážené. Všude tma, všude zatmění, a najednou od nás létaly jiskry z komína, jak se pálily všechny ty dokumenty. To si vzpomínám, a hned bych předeslala, že pan Měšťan byl také potom už ke konci války gestapem zatčen, a protože se obával mučení, že by ho nevydržel, spáchal sebevraždu.“
„Nicméně můj otec byl hned v únoru dán na dovolenou s čekanou. Tak nějak se tomu říkalo. A 25. února byl převrat a on ještě v tom únoru dostal tohle lejstro a myslím nějak o prázdninách mu sdělili, že jeho výplata končí. A když se začal informovat, tak mu sdělili, že pro něj není práce ani v cihelně v Biskupicích nebo tak nějak. Skutečně ti místní konšelé se k němu chovali velice velice špatně. A tak otec si nejprve sehnal nějaké zaměstnání v Hradišti a do deseti dnů tam přišel posudek o buržoazii a podobně, takže okamžitě řekli, že to nelze, že musí odejít. Ještě jednou se pokoušel a našel si práci ve Zlíně a skončil za deset dní úplně stejně. Pak když jsme byli čtyřčlenná rodina bez příjmů, tak se prodávaly věci.“
„Ve stejnou dobu, když zemřel Brežněv, jsem měla dceru na dost závažné operaci. Fakt je ten, že když jsem přišla do třídy a začala jsem učit, tak jsem byla schopná zapomenout, že je dcera v nemocnici, kde jsem navíc podepsala revers. Byl to zásah do páteře. V momentě, kdy začalo hlášení o velikosti Brežněva, tak jsem byla okamžitě myšlenkami u ní a vůbec jsem to neposlouchala. Akorát si uvědomuji, že najednou všichni vstali a že bylo ticho, načež to skončilo. Tak jsem normálně vstala a pokračovala v hodině. Hned po další hodině už jsem měla ceduličku, abych se dostavila do ředitelny. Jo, ono nakonec ještě měli všichni povstat a držet minutu ticha za Brežněva. Představte si, že jeden z těch žáků šel k řediteli ohlásit, že jsem zůstala sedět za katedrou a že jsem nepovstala. Takže to vypadalo dost náročně, že z toho nebudou příjemné věci. Ale já jsem mu řekla, že čekám, až doučím ještě jednu hodinu a poletím do nemocnice, že dcera má tu a tu operaci. Fakt je ten, že ředitel měl dva kluky, a tak říkal: ‚Já to trochu dovedu pochopit, ale prosím vás, ať se to už nikdy neopakuje, aby nebyl důvod...‘ Takže z toho jsem tehdy vyplula poměrně dobře.“
V našich posudcích se psalo, že otec je přisluhovač buržoazie a matka dcera kulaka
Alena Jehnová, rodným příjmením Zapletalová, se narodila 24. ledna 1938 v Uherském Brodě. Za druhé světové války se její otec, štábní strážmistr četnictva Josef Zapletal, zapojil do odboje. Dělal zpravodaje v Obraně národa i spolupracoval s paraskupinou Clay. Krátce po nástupu komunistického režimu byl vyloučen ze Sboru národní bezpečnosti. Dlouho pak nemohl najít žádné zaměstnání a rodina z nedostatku financí rozprodávala své věci. Po roce se proto Josef Zapletal rozhodl převzít hospodářství tchána v Pohořelicích, ale to mu v roce 1951 během kolektivizace zabavilo jednotné zemědělské družstvo. Přes počáteční problémy s přijetím na studia pamětnice vystudovala Přírodovědeckou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Po svatbě s Leo Jehnem se rodina přestěhovala do Ostravy a v roce 1969 do Prahy. Ve vinohradském gymnáziu pak Alena Jehnová až do odchodu do penze vyučovala matematiku a fyziku. Po smrti manžela se vrátila do svého rodného domu v Uherském Brodě, kde bydlela i v době natáčení v roce 2018.
Příběh byl zpracován v roce 2021.