„Tady z toho Dvorce jsem šel na hlavní silnici, která byla tak asi pět set metrů, půl kilometru od toho dvorce a tam jsem teda čekal, že tam něco stopnu. Zásada byla, že nemám stopovat auta normální, protože nikdy nevíme, kdo v tom autě ještě sedí, ale abych si stopoval nákladní auta. A s těmi nákladními auty abych se dostal do Hrozénkova na moravské hranice. Trvalo mi to zkrátka. Mluvil jsem jako Slovák, takže nikdo nepoznal, že jsem Čech. Tam jsem si teda stopnul náklaďák a ten náklaďák mne odvezl do toho Hrozénkova. Před hranicí byla veliká fronta, byla tam kontrola jak slovenská, tak německá kontrola. Protože všechna auta se musela kontrolovat. Němci ta svoje auta nekontrolovali, ta projížděla. Slováci také nekontrolovali, ale ta, co byla civilní, tak to šlo všecko. Tak jsem tam procházel, až jsem tam našel jednoho takového staršího ‚felkvébla‘ a toho jsem se ptal, co jako, kam pojede. No a ten říkal, že tady přes hranice, že tam jede. Tak jsem se s ním dohovořil, že mě vezme, protože jsem mu říkal, že utíkám před partyzány, ze Slovenska, kde jsem byl na studiích, do Brna k rodičům. S tímhletím Němcem jsem dojel až do Uherského Brodu, kde on zase měl cestu, tu svoji. No a v Uherském Brodě, tam jsem si stopnul pak už normální auto. Takže až do toho Uherského Brodu jsem tam dělal Němce. Od toho Dvorce, až co mě vezl ten náklaďák, jsem musel dělat Slováka, a tady, od toho Uherského Brodu, jsem dělal pak už normálně Čecha.“
„A tam byla skupina sovětských důstojníků a podle toho, co jsem vyrozuměl, za tu dobu, za těch několik měsíců, co jsem byl na té frontě, tak byl jeden z nich generál a ostatní - to byli samí lampasáci teda. No a tak se tam bavili, a když jsem procházel kolem, tak jsem vyrozuměl, protože už jsem se taky naučil rusky, už jsem začínal chápat, tak jsem zkrátka z toho vyrozuměl, že zajali nějaké vysoké důstojníky německé. No a že ti němečtí důstojníci byli ochotní vypovídat, ale jenom když je bude vyslýchat důstojník nebo poddůstojník ruský. Ale tam v té převazovně žádný jiný důstojník ani poddůstojník nebyl. No a tak on se na mě díval a teď když teda zjistil, že umím perfektně německy, že umím psát a číst, tak rozhodl. Ihned mě jmenoval poddůstojníkem, desátníkem. Přinesli mi rychle nové oblečení, na rameni jsem směl mít ty dvě pásky, jako mladší seržant. A poslali mě tlumočit. Zdařilo se to, oni byli spokojení. A když bylo po tom tlumočení, tak teď jsem předpokládal, že mě pošlou zpátky na tu frontu a byl jsem smutný, protože jsem si říkal: ‚Tak takhle jak dopadli ti moji kamarádi, dopadnu taky, jenom s tím rozdílem, že moje rodina, moji rodiče ani nebudou vědět, kde mám hrob.‘ Ale v tomhle rozmýšlení, takovémhle smutném najednou ten generál rozhodl, že už se tam nevrátím, ale rozhodl, že se přemístím k paradesantní jednotce.“
„A všichni jsme si mysleli, i ti, co byli v těch vesničkách, že po tom Novém roce bude nějaký čas klid. Ale objevil se tam celý prapor SS. S vybavením, včetně aut, tanků atd. I když bylo sněhu, tak oni se tam dostali, a jak přijeli do jedné obce, tak zkrátka obyvatelé museli ven. Oni co by vyrabovali, co mělo nějakou cenu, tak si to vzali. No a protože byly obce vesměs dřevěné, dřevěné baráky, tak to podpálili. No a na návsi je postavili a všechny je postříleli. Takhle to dopadlo v Ostrém Grúni, a dopadlo to tak v Kl'aku. Všechny postříleli. Zkrátka se zachovali ti, co zrovna byli na návštěvě nebo bydleli někde jinde. My jsme s nimi bojovali, nás ale bylo málo, tak jsme se zkrátka uchýlili do lesa, protože ten les byl kousek. A teď jsme viděli, teď jsme to všecko pozorovali. Ale to bylo strašné! Pozorovali jsme, jak je střílí, jak ty baráky takhle kolem dokola hoří a oni je stříleli. Ale on každý nebyl mrtvý. Ona byla spousta zraněných a ti naříkali, naříkali a volali o pomoc. No a ti Němci nasedli a odjeli na Kl'ak. My jsme pak přišli, co se dalo, tak jsme jim pomáhali. No a stejným způsobem, stejným způsobem pak jednali na tom Kľaku.“
„Byli jsme na takové planině mezi lesy, kde jsme odpočívali, protože jsme dosud byli na frontě a z těch asi padesáti jsme zbyli... asi patnáct nás bylo, ostatní všechno padlo. A tak jsme odpočívali, fasovali jsme munici, fasovali jsme jídlo, když bylo potřeba vyměnit oděv, kus oděvu, tak nás tam vybavili. No a já, jak jsme tam tak polehávali, tak jsem najednou potřeboval jít na velkou stranu. Tak jsem odběhnul do lesa, kolem čtyřicet padesát metrů. A když jsem se vracel, tak najednou do toho místa, co byla naše četa nebo rota, začaly dopadat dělostřelecké granáty. A když jsem tam doběhnul, tak jsem zjistil, že už jsem zůstal snad jediný živý, protože všechno ostatní buď bylo raněno, nebo bylo mrtvé. Hlavy utrhané, ruce utrhané, rozpáraní lidi - to byl strašný, strašný pohled! Tak ti, co prosili o pomoc, tak jsem jim začal pomáhat, co jsem uměl. Ale asi za deset minut začaly přijíždět nákladní vozy a v tom byli zdravotníci, sestřičky. No tak ti, co byli ranění, tak se nakládali do těch nákladních vozů. Ti, co byli mrtví, zůstali tam. A já jsem dostal příkaz s nimi jet do převazovny, do ošetřovny. Ta byla asi dva kilometry vzdálená.“
„Pan šéf mi řekl, že budu muset zkrátka skončit s touto činností spojky, protože jsou mi na stopě gestapáci, a jestliže v krátké době nezmizím, tak asi pravděpodobně budu zatčen, a co se bude dít dál, to oni neříkali. Ale domluvili se s panem šéfem a pan šéf mě tam dovezl k nim. Oni mě zkrátka dva dny v těch Ratibořicích drželi. Vybavili mě teplým kabátem, teplým prádlem a šaty, ale všechno civilní... teplou ušankou a dovezli mě na nádraží v Týništi nad Orlicí. V té době, když mě tam dovezli, tam právě stál ešalon. Byla to část motostřelecké divize, která byla poslaná na východní frontu. Ta lokomotiva tam čerpala palivo a hlavně vodu, aby mohli jet dál. Mně ti rozvědčíci pak zařídili, že mě posadili do brzdařské budky posledního vagonu.“
Václav Čeřovský se narodil 29. srpna 1926 jako jedináček do rodiny velitele četnické stanice v Bernarticích na Trutnovsku. Za války studoval střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové a poté jej přidělili na praxi do stavební firmy. Zapojil se do odbojové činnosti na straně partyzánů. Koncem války se přidal ke skupině Václavík, která bezprostředně po osvobození operovala na severovýchodě Čech a dohlížela na předání moci obnovovaným československým úřadům. Václav působil v Těchoníně v Orlických horách. Později se účastnil akcí proti takzvaným banderovcům na Slovensku, kteří se snažili projít z území dnešní Ukrajiny do okupačních zón americké a britské armády v Německu. Dostal vyznamenání - Československou Jánošíkovu medaili, ale protože se nechtěl politicky angažovat, vyloučili ho ze studií architektury a poslali na brigádu na Slapy, kde prováděl různé sabotáže. Tuto činnost však odhalila Státní bezpečnost (StB), a tak se s kamarádem rozhodli pro útěk na Západ. Člověk, který jim měl pomoci, ale pracoval pro StB a zradil je. Václav dostal sedm let vězení za velezradu, pobýval v pracovních táborech na Jáchymovsku, kde se jako předák snažil pomáhat jiným vězňům. Vystřídal několik táborů a šachet, v pracovních táborech strávil pět let. Dostudoval až koncem šedesátých let. Václav Čeřovský zemřel v březnu roku 2021.
