Stanislav Češka

„Tak on byl u nás pečenej vařenej, u táty se vyučil truhlářem. Říkám nejlepší kamarád, svědčili jsme si na svatbě, já jemu, on mně. Chatu jsme měli, za děvčatama jsme spolu chodili a nikdy jsem nepředpokládal, že by mohl bejt takovej, že by jako něco. On se jmenoval Miloslav Vicera, ten Milan si chtěl nechat říkat. Ono se mu to líbilo a my jsme mu říkali Mildo a ono se mu to nelíbilo. Všichni mu říkali ve škole Mildo a on chtěl, aby se mu říkalo Milan, tak si dal to Milan alespoň do krycího jména v těch svazích. No, a co vypovídal? Prostě strašný lži, kdybyste to viděli, to jsou protokoly, který… A on vypověděl tolik, že jsme založili jako volejbalisti protistátní skupinu.“

„Táta neměl jako ze zákona vůbec být znárodněn, protože tehdy platily zákony, že se smělo znárodňovat jenom firmy, který zaměstnávaly nad 50 zaměstnanců. Otec měl maximálně deset zaměstnanců, takže v Lišově to samozřejmě zase udělaly stranický orgány tak, že sloučily sedm truhlářských firem, všechny stejného rázu. Měly všechny nějak ty počty do těch deseti zaměstnanců. Pak tím pádem se dostaly nad těch padesát osob a znárodnili je jedním znárodňovacím dekretem najednou, všech těch sedm firem. Takže tím pádem – jak říkám – jsme přišli o všechno, o majetek. Akorát zůstaly tátovi dluhy, který splácel až do penze.“