„[Rodiče] byli zvyklí na spolkový život, na přátele. V Liberci ze začátku byly voršilky, které měly podobné tendence jako těšitelé ve Vídni. Také sdružovaly rodiny, chodili jsme k nim do školky. Měly přímo v Liberci školu, jako jsou dneska církevní školy. Já jsem ještě stihla chodit k nim do školky. V padesátých letech je všechny odsunuli do klášterů, ale byly to spíš koncentrační tábory. Začala doba šílené izolace. Jeden druhého jsme se báli. Znali jsme se podle vidění – hlavně ty početnější rodiny – to byli exoti. Nebo ti, kdo chodili do kostela, se podle vidění znali, ale nanejvýš se pozdravili a šlo se dál, než abysme se setkávali. Měli jsme hrozně málo kamarádů, protože jsme nesměli do Pionýra ani na žádné cvičení. Rodiče se báli, že tam do nás budou hučet komunistickou ideologii. Od všeho jsme byli odtahováni. Měli jsme jen nějaké kamarády ve třídě a s těma jsme se scházívali. Taky jsme si dost vystačili. Opravdu jsme si vyhráli a bylo nám společně dobře.“
„Skupina italských katolíků nás pozvala a my jsme projeli celou Itálii. Byli jsme na horách v Dolomitech, na Sicílii, v Římě a na poloviční cestě do toho přišel 21. srpen, takže jsme to prožili takhle daleko. [Italové] nás vodili podívat se na televizi, co se tu děje, a také nám chytali rozhlasové stanice. Z Prahy to bylo slyšet až na jih Itálie, tak silné vysílačky to byly! Tajné podomní vysílačky, touhle cestou jsme měli zprávy. Ale vše bylo kusé. V Římě jsme ukončili pobyt a ještě se nás ujal páter Reinsberg a provázel nás po Římě. Tou dobou už utíkalo hodně lidí. [Z naší skupiny] jeden chlapec zůstal v Itálii studovat na kněze a jedna dívka vstoupila do kláštera. Já už měla vyjednáno, díky uvolnění, že pojedu na rok do Francie. U voršilek, které nás provázely celý život, jsem měla zajištěné bydlení za práci. Už jsem měla vše vyjednané předem. Ale měla jsem se vrátit z Itálie a pak teprve vyjet do Francie. V Itálii jsem ale měla v ruce pas platný do všech zemí a věděla jsem, že když se vrátím do Čech, už do žádné Francie nevyjedu. Někdo mě nechal zatelefonovat domů rodičům, domluvili jsme se a já odtamtud jela rovnou do Francie. Bydlela jsem tam u voršilek. Ony mně pak dokonce sehnaly stipendium. Tehdy se hezky staraly o Čechy po světě. Chodila jsem si na Sorbonnu, na kurzy, a žádnou práci jsem dělat nemusela. Prožila jsem tam hezký rok. Ale domů jsem už nemohla. Bylo to těžké. Třeba Palacha jsem tam prožila a na dálku se všechno prožívá ještě hůř.“
„Legrační bylo, že moje sestry byly zvyklé z italských filmů, že na sebe manželé křičí a hádají se. Říkala jsem jim, že to se ještě nehádají, že jen tak normálně mluví. Vadí mně, když se v Čechách říká, že mají ‚italskou domácnost‘, že tam je ‚vyloženě Itálie‘. To není vyloženě hádání, jednak to je dohadování a jednak to z něj tak vyjede. Oni [Italové] jsou prudší. Musí na tebe houknout, ale za chvíli o tom neví. Ze začátku, když jsem tu byla, mně [Italky] připadaly hodně jiné. Spokojené v domácnosti. Alespoň ty, které jsem já poznala. Ale potom... Třeba na jihu by se řeklo, že jsou daleko víc pod kontrolou manžela, ale ono to ani tak moc není, protože ono to musí tak být navenek. ‚Můj manžel si to nepřeje.‘ Ale přitom si to nepřeje ona. Diriguje všechny – s tím, že to tatínek nechce. Ony v tom taky umějí chodit. A dnes už taky hodně pracují a jsou podobné jako my tady.“
Růžena Růžičková-Sanicola se narodila 5. března 1944 ve Vídni do rodiny českých vlastenců Marie a Juliuse Růžičkových. Po válce rodina přijala výzvu krajanům na dosídlení pohraničí, opustila rozbombardovanou Vídeň a usídlila se v Liberci, kde otec pamětnice navázal na svou kožešnickou živnost. Rodina měla nelehkou pozici kvůli svému germanofonnímu původu, katolické tradici i neskrývanému praktikování víry. Pamětnice vystudovala Dvanáctiletou střední školu v Liberci, která ji přivedla k lásce k francouzštině. Následně studovala francouzštinu a italštinu na FF UK v Praze. Srpnové události roku 1968 ji zastihly na výletě v Itálii, ze kterého se již do vlasti nevrátila a rovnou přejela do Francie, kde měla dojednanou jednoroční stáž na Sorbonně. Zde navázala řadu přátelství s řadou cizinců, především pak se Sicilanem Onofriem. Roku 1969 se vrátila do Československa a zde dokončila studium na FF UK. Onofrio Sanicola si pro pamětnici přijel, na konci roku 1970 byli sezdáni na Staroměstské radnici a následně se přestěhovali do Milána. Růžena Růžičková-Sanicola svému muži porodila čtyři děti, které se snažila vychovávat bilingvně a podporovat v nich vztah k české kultuře. V Itálii jí nebyla uznána česká studia, vystudovala teologii a učila náboženství na střední odborné škole. Vytvořila okolo sebe aktivní českou komunitu, vedla domácí školu českého jazyka pro děti Češek žijících v Itálii, pořádala mnohá setkání krajanů a její aktivity vyústily roku 1994 v založení Spolku krajanů a přátel České republiky v Miláně, čímž zásadním způsobem navázala na práci svých rodičů. V posledních letech předala vedení spolku svým následovnicím a věnovala se překládání českých filmů do italštiny.
Spolupracovnice spolku - v bílém paní Ocampo, v modrém paní Daros, vlevo od ní v černém pamětnice, vlevo od ní natočena profilem paní Hašková, Miláno, 90. léta
Spolupracovnice spolku - v bílém paní Ocampo, v modrém paní Daros, vlevo od ní v černém pamětnice, vlevo od ní natočena profilem paní Hašková, Miláno, 90. léta
