Anna Derflerová

„Jo a takhle to bylo, ještě v tej Čiernej to bylo zajímavý. Přišel ten pán z tý Prahy a povídal: ,Ženský, teďkon se naobědváte a ještě dostanete večeři a v deset hodin teprve budeme vyjíždět tady z tý Čiernej a musíme přijet do Košic v deset hodin ráno a tam nás bude čekat delegace.‘ Přijel tam Svoboda a byli tam ministři. A tam je veliká hospoda, v těch Košicích, a tam je takovej park. A tak jsme byli v tom parku a tam byla taková udělaná... a ten Svoboda tam přednášel. A potom vám začalo tak strašně pršet. Jo a ten pán říkal v tom vagoně: ,Ženský, tak si tady vyberte jednu ženskou a potom, až bude po tý parádě, tak vždycky jedna osoba z toho vagonu s tou delegací pojedou nebo půjdou do Košic, do hotelu Evropa.‘ A povídal: ,Tam bude pohoštění a budete tam s celým ministerstvem a s tím Svobodou a tam bude jako takovej oběd a prostě pohoštění.‘ A vždycky někoho... A oni všichni vybrali mě a teď vám mně čistili kabát a boty a připravili mě, jak taky s tou delegací budu sedět v těch Košicích v tom hotelu. No a teď oni tam přednášeli v tom parku a začalo tak strašně pršet a on ten Svoboda už mu to tady z tý čepice… No a jedna paní, taky z Mirohoště, taky je tady, bydlí v Litoměřicích, a ona mně povídala, jestli jsem si vzala něco, já nevím, jestli papíry. A já blbá, lítla jsem na nádraží si vzít nějakej dokument a než jsem se vrátila, tak oni, že pršelo, tak se všichni sebrali a jeli do těch… A já jsem vám v tom hotelu nebyla, a tak jsem povídala, no, to jsem teda trouba. No a tak potom už v těch Košicích, v tom hotelu, všem dávali oběd. Dávali to jako, jak bych to řekla, všichni se tam nevešli a tak. A dávali tam knedlo-zelo. Dávali tam dobrej oběd, ale už jsem si tam musela sednout se všema. No a jeden pán, taky od nás z Mirohoště, tam byl vybranej a říkal: ,Derflerová, kde jste byla?‘ No tak jsem mu to povídala a on povídal: ,Kdybyste viděla, jak to tam bylo krásný.‘ A to víte, co tam všude bylo… A on ten Svoboda říkal o manželích a o tý válce a říkal: ,Ale jak to, že dneska je tak málo vybráno žen sem.‘ Nejvíc tam byli vybraní chlapi na to pohoštění. A já jsem to takhle zmeškala.“

„Vyprávěl Vám něco o svém válečném působení, říkal Vám něco?“ „No, vyprávěl. On byl vzatej jenom do pěchoty, a to je nejhorší oddíl. Pěchota. Ty jdou s tankami, snad. No a já nevím. Tak se to jako říkalo, že ti vojáci šli do těch prvních linií a ti Němci stáli někde na tom kopci a po nich stříleli. Proto těch vojáků tam tolik padlo. Volyňskejch, že jo. No a manžel byl raněnej, jak se tam roztrhla nějaká ta bomba, nebo já nevím co, tak jenom jak lítnou takhle ty oskolky, oni říkali oskolek. Tak byl raněnej do hlavy. No a tak byl potom jako ošetřenej. No a všechny ty, co byli, některý byli hodně raněný, tak tam pro ně potom přijeli. To už bylo jako do Polska. V Polsku byli zrychtovaný stany a tam byly udělaný nemocnice. A tak manžel byl v tý nemocnici a potom, když se vyléčil, tak který vojáci se vyléčili, tak zase přijížděli do Čech zpátky do jednotky. A všichni ti, co se vyléčili, šli do tý jednotky a potom přijel třebas takovej štáb a vybíral si. Kdo byl už jako zdravej, tak ho vzali s sebou na frontu, už na Slovensko, a kdo ještě ne, tak ještě v tý jednotce zůstal. No a manžel měl takový štěstí, že prostě byl vybranej, když se vrátil z toho Polska do tý jednotky. Tak tam někde stál. Počkejte, jak se to jmenovalo? Na Slovensku. Tak ho vyznačili a šel hlídat most. Byl na mostě. No, a když potom přijel ten štáb a vybírali si ty zdravý, tak on byl zdravej, ale už tam nebyl. On hlídal na tom mostě. No a oni když odjeli, vzali si tam ty zdravý, tak manžel se vrátil, no, a tak už tam zase na tý jednotce zůstal. No a bylo potom už jako po válce.“ „Takže…“ „Takže měl štěstí, že už potom na frontě nebyl.“

„To jsme seděli pět rodin v jednom vagoně. To nám tam dali nákladní vagony, protože některý Volyňáci z jinejch vesnic si vezli třebas krávy nebo koně. No a takový, co my, jsme neměli nic, no tak jsme neměli nic. Já jsem vezla jenom dceru a nějakej kufr, a tak jsme tam vezly hadry a nějaký nádobí, no, a tak jsme si tam upekly nějakej, víc, chleba, nebo nějaký uzený maso. A když jsme potom přijely... Jo a my jsme odevzdávali na osobu tisíc rublů. No, a tak jsem peníze měla, těch dva tisíce, víte. Bratr mi tam nechal šicí stroj, tak jsem ho prodala a prostě jsem peníze odevzdala. A když jsme přijeli do Čech, tak nám ty peníze potom odpočítávali, že nám to vraceli. No, a když jsme potom už přejeli hranice, jeli jsme osm dní a hranice jsme přejížděli v Čopě asi za čtyři dny, no, a to bylo tenkrát moc hezký. No, a tak nám prohlídli ty dokumenty, že jako správně jedeme. A když jsme přijeli do první vesnice na Slovensku, jmenovala se myslím Čierná, tak tam přišel učitel s dětma a zpívali a tancovali a byla tam vojenská kuchyně. A tak se tam o nás začali starat.“

„Tak prostě chci říct, že to v Čechách bylo takhle, že kde vlak zastavil, třebas ráno, tak tam dávali každýmu kousek chleba, másla jenom kostičku a marmeládu. A kde byly malý děti, tak dávali sáček obyčejných cukrovinek, tenkrát čokolády nebyly. No, ale co dávali dětem… Ale teď nevím, kde nám dávali, jestli nám dávali taky kafe, nebo jestli jsme si něco vařili. Já když si na to vzpomenu, jak jsme tam žili. Přece v takovým vagonu jsme nemohli svítit. Tak jsme tam, jedna paní jela, tak jsme měli takovej malej bubínek, tomu říkali ty kamínka. A ona měla pytel dřeva a měli takovou nádobu na dvacet litrů vody, tak jsme se při tom přiživovali. Ale my, který jsme jeli poprvé, tak jsme nevěděli, co to je, osm dní bejt v cestě, a jak se máme připravit. No a potom, to si pamatuju, že jsme dostávali ty obědy a nějaký to, snídani nám dávali, a když jsme přijeli do Žiliny, tak to vím, že nám dávali v Žilině, jsme vysedli a šli jsme do hospody, černý kafe, obyčejný kafe a něco k tomu.“