Berta Fišarová

„Protože situace se vstupem do družstva už byla tak vyhrocená, že naši vstup do družstva už podepsali a s nimi všichni velcí hospodáři ve vesnici. Od nás odvedli krávy do společného ustájení a k nám do prázdných chlévů navezli prasata a maminka je musela krmit. Na to, že má doma dvouměsíční mimino, se nebral žádný ohled. Takže maličkou sestru jsem dostala ve svých patnácti letech na starost já. Další rok se začalo družstvo pomalu rozjíždět a já dostala na starost skupinu ženských a pracovaly jsme na poli. Za osm hodin byla jedna jednotka a v ten rok bylo za jednotku deset korun. Dělaly jsme podle potřeby. Vydělaly jsme si tak jednu a čtvrt jednotky za ten den. Když mi pak bylo osmnáct let, tak přišli agitátoři z Nového Veselí, kde byla založená strojní traktorová stanice, a že potřebují ženy traktoristky. Bylo to nařízení, protože v Sovětském svazu se traktoristky osvědčily, a proto se vyučí i u nás. Byla jsem nadšená, že ze mě bude traktoristka a že se tam přihlásím. Jenže náš tatínek mi to zhatil: ‚Žádná traktoristka z tebe nebude, já nepustím děvče do takového podniku!‘, a bylo to.“

„Já ale nechtěla být doma, chtěla jsem být učitelkou. Na rodiče jsem naléhala, ať mi najdou nějakou školu, ať mě do ní přihlásí a že se budu chtít učit a budu chtít učit i děti. Jenomže k tomu bylo třeba povolení od obce z národního výboru. Jenomže to jsem nedostala, protože jsem byla dcerou ‚kulaka‘. Brečela jsem a prosila, abych mohla třeba do zemědělské školy. Měla jsem babičku, která se sem na Vysočinu přivdala od Čáslavi, a protože věděla, že v Čáslavi je zemědělská škola, tak se tam rozjela a že mi to vyřídí. Došla za ředitelem, vzala moje vysvědčení z osmiletky. Měla jsem vyznamenání, a tak mě vzal, že mohu nastoupit v září. Jenomže musel být souhlas z národního výboru, a ten byl zamítavý. Ředitel se pak omlouval, že bez doporučení mě vzít nemůže, protože by ho to stálo okamžitý vyhazov. Měl přísný zákaz brát do školy vesnické děti ‚kulaků‘.“