Jaroslav Novotný

* 1926

  • „To se ti zdá třeba taková blbost, že babička Cibulková přijela na návštěvu do Evropy, a když odlítá, tak se o ni mám postarat. Je to ve Vídni a fronta na eroplán je do půlky Mariahilfer Straße, hlavní ulice středu města Vídně. Ubývá to děsně pomalu, aby se člověk zabavil, pokecá s lidmi, až najednou zjistíš, že už si prošel i kontrolou, že máš boarding do eroplánu s babičkou, že už tě tam posadili a letíš. Na letišti v Ruzyni všecko jde celkem slušně a najednou se otevřou dveře a vejde obrovský tlustý policajt v kožichu, jde blíž a blíž a říká: ‚Doklady, prosím.‘ Všichni mu dávají doklady a já žádný nemám. On se na mě obrátí a řekne: ‚A copak to tu máme!‘ To jsou pecky. Druhý takový sen je také velice populární. Jedeš tramvají a nevíš, kolik to stojí, kde se koupí lístek, jak ten lístek vypadá a kam vlastně chceš. Nic nevíš. Totéž se dá ještě variovat do metra, což je úplný horor. Emigrant se toho drží a zase se tam objeví velikánský policajt a říká: ‚Copak to tu máme.‘ Jsou lidé, kteří se těchto snů nezbavili, ani když režim pak povolil, měli je furt dál.“

  • „Začínal jsem s egyptologickým ústavem. Měl jsem před docenturou na anorganice. Učit na vysoké škole se mi líbilo, ale vždy jednou za rok přišel horor přijímacích zkoušek. Setkání se schopnými prima lidmi, které bych okamžitě přijal, ale většina jich neprošla. Měl jsem z toho opravdu ujímání, nesnesl jsem to. Takže když přišel Zbyněk Žába, který sháněl někoho zdatného na cizí řeči a rád cestuje, tak jsem se stal prvním zaměstnancem Československého egyptologického ústavu. V tu ránu jsem seknul se slibně se vyvíjející kariérou a dal jsem se zaměstnat jako sekretář, šéf dopravy, mluvčí, restaurátor, dokumentátor a fotograf. Všecko v jednom chumlu. S Žábou jsme vzali šestsettrojku a frnk přes Německo a Francii do Marseille a odtamtud přes Tunis do Egypta, kde probíhala velká akce Unesca na záchranu núbijských památek. Vznikl egyptologický ústav. Nás platili v korunách a my byli šťastní jako blechy, že jsme venku. A že to tak všecko vyšlo, tak to vlastně byla má nová kariéra.“

  • „Přišel oběžník, že se shánějí dobrovolníci do Technische Nothilfe, na nasazení do vybombardovaných měst. Dobrovolník je osvobozený od studia a tento kontrakt mu umožňuje jednou za rok složit zkoušky. Takže já, nenaplněný rebel, jsem se nechal naverbovat. V tu ránu začal nový svět. Německy jsem už uměl, ale nebylo to lehké. Bydleli jsme v malé osadě, která se jmenovala Steele, dneska je to předměstí Essenu. Ráno jsme vyjeli tam, kde nás bylo potřeba. Většinou se spíš bouralo než zachraňovalo. Sutiny bylo lepší shodit, aby to na nikoho nespadlo. A jednou to spadlo na mě. Vyhrabali mě z toho šrotu, dali na nosítka, odvezli do nemocnice, tam jsem se probral a byl jsem ještě furt zabalený do dámského zimníku, který přese mě hodila nějaká Němka. V nemocnici jsem zažil okupaci anglickou armádou, byl to jejich region. Říkám tomu ‚křižovatky‘ – když ti je nejhůř, tak se najednou zas uplatníš. Už nevíš, jak dál, a tady je najednou řešení. Byla tam anglická jednotka, která se zabývala denacifikací, takže výslechy Němců, a já jsem jim dolmečil [tlumočil]. A také jsem se doučil anglicky. Taková klika! Domů jsem nepospíchal, protože jsem se měl jak prase v žitě, po válce jsem nosil battledress. Co mně chybělo! Trvalo mi rok, než jsem došel domů. Coural jsem se Německem a překládal – Poláky, trošičku Rusy, určitě Slováky, Čechy, Moraváky. Porúří bylo plné gastarbeiterů, lidí, kteří tam byli nasazení, které bylo potřeba nějak dostat domů. Tak to jsme dělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lysá nad Labem, 10.06.2018

    (audio)
    délka: 02:14:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když je ti nejhůř a nevíš, kam jít dál, vždy se objeví řešení – říkám tomu „křižovatky“

Portrétní fotografie pamětníka, Lysá nad Labem, 2018
Portrétní fotografie pamětníka, Lysá nad Labem, 2018
zdroj: Renáta Malá

Jaroslav Novotný se narodil v Praze 4. září 1926 Františce a Josefovi Novotným. Stejně jako jeho strýc Jaroslav už od dětství tíhl ke studiu cizích jazyků a k cestování. Studium střední chemicko-technologické školy zakončil jako totálně nasazený v Essenu. V Lysé nad Labem, kam se s matkou po smrti otce přestěhovali, pracoval jako chemik a seznámil se se svou budoucí ženou Blankou. Roku 1952 získal doktorát z anorganiky, oženil se s Blankou a narodila se jim dcera Michaela. V následujících letech působil na univerzitě, ale těsně před docenturou se rozhodl odjet s egyptologickým ústavem (ČEgÚ) do Egypta, kde se účastnil záchranného výzkumu UNESCO v Núbii, zde setrval pět sezon. Následně působil na univerzitě v Súdánu a roku 1970 se i s ženou, dcerou, tchyní a psy stal švýcarským azylantem. Jaroslav s Blankou ve Švýcarsku nezůstali dlouho – při první pracovní příležitosti se vrátili do Afriky, kde setrvali až do roku 1996, kdy se přestěhovali za dcerou a vnučkami do Švýcarska. Po revoluci si koupili domek v Lysé nad Labem a žili částečně v Čechách a ve Švýcarsku.