Jaroslav Novotný

„Začínal jsem s egyptologickým ústavem. Měl jsem před docenturou na anorganice. Učit na vysoké škole se mi líbilo, ale vždy jednou za rok přišel horor přijímacích zkoušek. Setkání se schopnými prima lidmi, které bych okamžitě přijal, ale většina jich neprošla. Měl jsem z toho opravdu ujímání, nesnesl jsem to. Takže když přišel Zbyněk Žába, který sháněl někoho zdatného na cizí řeči a rád cestuje, tak jsem se stal prvním zaměstnancem Československého egyptologického ústavu. V tu ránu jsem seknul se slibně se vyvíjející kariérou a dal jsem se zaměstnat jako sekretář, šéf dopravy, mluvčí, restaurátor, dokumentátor a fotograf. Všecko v jednom chumlu. S Žábou jsme vzali šestsettrojku a frnk přes Německo a Francii do Marseille a odtamtud přes Tunis do Egypta, kde probíhala velká akce Unesca na záchranu núbijských památek. Vznikl egyptologický ústav. Nás platili v korunách a my byli šťastní jako blechy, že jsme venku. A že to tak všecko vyšlo, tak to vlastně byla má nová kariéra.“

„Přišel oběžník, že se shánějí dobrovolníci do Technische Nothilfe, na nasazení do vybombardovaných měst. Dobrovolník je osvobozený od studia a tento kontrakt mu umožňuje jednou za rok složit zkoušky. Takže já, nenaplněný rebel, jsem se nechal naverbovat. V tu ránu začal nový svět. Německy jsem už uměl, ale nebylo to lehké. Bydleli jsme v malé osadě, která se jmenovala Steele, dneska je to předměstí Essenu. Ráno jsme vyjeli tam, kde nás bylo potřeba. Většinou se spíš bouralo než zachraňovalo. Sutiny bylo lepší shodit, aby to na nikoho nespadlo. A jednou to spadlo na mě. Vyhrabali mě z toho šrotu, dali na nosítka, odvezli do nemocnice, tam jsem se probral a byl jsem ještě furt zabalený do dámského zimníku, který přese mě hodila nějaká Němka. V nemocnici jsem zažil okupaci anglickou armádou, byl to jejich region. Říkám tomu ‚křižovatky‘ – když ti je nejhůř, tak se najednou zas uplatníš. Už nevíš, jak dál, a tady je najednou řešení. Byla tam anglická jednotka, která se zabývala denacifikací, takže výslechy Němců, a já jsem jim dolmečil [tlumočil]. A také jsem se doučil anglicky. Taková klika! Domů jsem nepospíchal, protože jsem se měl jak prase v žitě, po válce jsem nosil battledress. Co mně chybělo! Trvalo mi rok, než jsem došel domů. Coural jsem se Německem a překládal – Poláky, trošičku Rusy, určitě Slováky, Čechy, Moraváky. Porúří bylo plné gastarbeiterů, lidí, kteří tam byli nasazení, které bylo potřeba nějak dostat domů. Tak to jsme dělali.“