František Havlůj

„Tak roztřiďovali, kdo a kam půjde dále. No tak já se dostal do bloku 13.“ (tazatel) To byl prý nejhorší blok. „Nejhorší no… Tam právě byli ti, co dělali v lomu. Lom to bylo nejhorší komando. A potom Strassenbahn 3, to byla úprava nějakejch příjezdovejch cest, tam od toho Dunaje nějak… Tam dělal ten Rudla. Já jsem dělal s Rudlou Formánkem. A ten Pepik, ten čtvrtej, jak jsme byli tam v tom biografu, tak on seděl o tři řady za námi, nebo nevím kolik to bylo. Tak já jsem třikrát zakašlal a on taky, takže jsme toho Pepika vyšaškovali. Formánek jako vedoucí, já a ten Kindl, Pepik a toho jsme z toho vyšaškovali, a tak jsme zůstali tří.“ (tazatel) Takže oni potom propustili toho čtvrtého? „Ne, tam se vůbec nedostal, my jsme to právě tak udělali, že jsme o něm nemluvili na tom výslechu. Takže jsme to vykašlali tak, že jsme jenom tři.“ (tazatel) Takže oni ho nezatkli, nic… „Ne. I s bráchou on za dva roky zemřel. On a jeho brácha, mladý kluci. My jsme ho zachránili, a on stejně umřel.“ (tazatel) Možná že se tím taky trápil. To člověk neví. „Ne. To nemyslím, on byl rozbitej. … On byl starší, asi jednadvacátej jako brácha.“ (tazatel) A vy jste byl teda zařazen do jakého komanda? Vy jste byl v tom lomu? „Já jsem byl ve Steinbrucku – kamenolomu. Nás tam bylo 1100. 1100 lidí tam chodilo po těch schodech dolů…“

„Tohle tam ještě udělali, já už jsem se toho nedočkal, ale měli to udělat a právě tohle to bylo, že oni sebrali z celé třináctky marody, a my takhle co jsme byli, tak jsme šli do tý osmičky, to je pod sebou. Rudla, já a ještě nějaký jsme šli do tý osmičky, a protože tam byl ten Hašler na tý třináctce, tak nevím, úraz žádnej neměl, ale zůstal tam. Jestli tam musel zůstat, nebo nemusel, já nevím. Prostě tam zůstal. A takhle jak tam byly ty baráky, tak mezi nima ty kousky to se ohradilo, tam nikdo nesměl, a ty dostávali ještě míň žrádla než my a teď ještě je polejvali studenou nebo horkou vodou. No prostě likvidace… A on (Hašler) tam byl, já nevím jestli 14 dní nebo tři neděle, to totiž těžko někdo dokáže, protože nikdo, kdo tam s ním byl, tady není. To jsou takový báchorky, mně taky vždycky řekli... Já jsem s ním už pak kontakt neměl, ale tam v tom baráku jsem s ním byl. Ale vím, že prostě co tam se dělo v tom baráku, to znamená, že kdo se tam dostal, tak tam zůstal už s nima. Vždyť oni celej ten barák zlikvidovali! Taky on někdy v půli prosince nebo nějak tak zemřel. No asi šest neděl tam byl, víc ne.“

„Rozšiřovali jsme letáky a šlo o podporu jak těch už zavřených lidí, tak těch, co byli doma. Tak jsme těm manželkám a tak dále… No a rozšiřovali jsme ty zprávy, co jsme dostávali a takhle…“ (tazatel) A ty jste dostávali jak, ty letáky? „Dostával je jeden. To ten Rudla. Byl naše spojka.“ (tazatel) On byl spojka na ten vyšší orgán? „Jo. A zase jenom jeden. Tak to mělo bejt, ale nebylo, to je jasný. Většinou se ty lidi znali. Přece bys nepřišel k někomu, koho bys neznal: ‚Hele, pojď, půjdeme do tohodle pracovat.‘ Nejsem blázen, ne? To by ses zbláznil, to by tě udal! To tak není. Proto taky když to bouchlo, tak to vlítlo až tam nahoru. A potom, kdo tam byl, to ať mi nikdo, nikdo neříká, že nemluvil. Ne, blbost! To donutili, že mluvil i to, co nechtěl uvést.“

„Bylo spočítáno, že normálně zdravej člověk půl roku a jde… Nemusí se ho nikdo dotknout, nemusí bejt bit, nic a za půl roku… Ten Rudla Formánek, co o něm mluvím, my jsme spolu dělali, spali, do práce chodili. Neviděl jsem, že by byl bit. … To člověk musel mít všude oči, jak nebyl, tak jste byl furt bitej. A to všude… Třetího října jsme tam přišli, třetí říjen, třetí listopad, třetí prosinec, třetí leden, třetí únor, třetí březen a osmýho března zemřel. Na vysílení. A říkalo se mu Tarzan tady v Sokole. Měl postavu Tarzana. Jenže on jedl 12 koláčků knedlíků a já doma jeden až dva, to byl rozdíl. … A takovejch lidí, řeknu za těch půl roku, no to byla možná polovička celýho toho transportu. Protože těch, co tam vydrželi jenom měsíc, těch bylo taky moře… A to denně člověk viděl takovejch mrtvol… V tom lomu už to tak nebylo hrozný, ale tam nahoře na tý planýrce, oni tomu říkali planýrka, tak to řezali hlava nehlava strašně… A tam v lomu se pak nedalo dělat, protože to potrubí pak zamrzalo a s tím se nedalo nic dělat. Ale chodili jsme tam třikrát ráno a třikrát odpoledne. To bylo zapadaný sněhem, a teď jsme tam odsud tahali kameny. Třikrát dopoledne, třikrát odpoledne. Teď když jste si vzal velkej kámen, tak jste ho neodnesl nahoru, a když jsem mu vzal blbej, tak vás zmlátil a dal vám takovej kámen, že jste ho neunesl. Tak jsem musel vybrat takovej kámen, aby vypadal dobře a nebyl tak těžkej. A to jsme běhali potom jako na Klondike pro zlato…“