Lilly Štěpánová

„My jsme na to nereagovali (na emigraci). Říkali jsme, že pokud je rodina pohromadě, tak je všechno dobrý. Potom později se rozhodl jeden bratr, že by šel do Izraele, přihlásil se někde. Ten druhý měl v Anglii dívku, s kterou předtím chodil. Tak ten chtěl do té Anglie. Šel si na nádraží pro lístek na vlak a v tu ránu, ten den právě, spadla klec. Skončila možnost emigrace. A ten do Izraele se také nedostal, protože všechno skončilo tím určitým datem. Tak jsme zůstali pohromadě. Když začaly ty transporty, tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby s každou rodinou šel nějaký mladý člověk. Ještě jsme měli plno příbuzných. Oba dva bratři se oženili, takže s rodinami těch žen šel každý z nich. Jeden šel s našimi a druhý s rodinou té ženy. Mysleli jsme, že tak bude o všechny postaráno, že tak si budou nápomocní.“

„To jsme se dozvěděli (co je Osvětim) až potom, co začali přijíždět nějací lidé z Prahy. Ti nám vyprávěli, co je dál. Že tam je Osvětim. To my jsme vůbec netušili. Vlaky z Terezína sice jezdily přímo do Polska, ale co je to Osvětim, jsme nevěděli. Tenkrát odváželi 3000 mladých mužů. Jeli do neznáma. My jsme, jako jejich ženy, zůstaly v Terezíně. Tak jsme šly a řekly, že pojedeme za nimi, že budují nový tábor, že tam chceme být s nimi. Naštěstí jsme měly takovou moudrou vedoucí, která řekla: ‚Neblázněte, vždyť už je nikdy neuvidíte.‘ Tak jsme se nepřihlásily a zůstaly v Terezíně. Některý. Některý, který ještě měly rodiče nebo příbuzné, tak s nimi šly. Ty už jsme nikdy neviděly. Pak tam byla skupina 100 děvčat, která měla nahradit ty muže. Takže my jsme dostávaly tu práci, co by bývali dělali muži.“