plukovník Josef Balejka

"Napsal jsem na české vyslanectví v Londýně, že jsme tady, že jsme mezi Poláky a co máme dělat. Vzápětí jsem dostal odpověď od nějakého velitele, že máme zůstat mezi Poláky, prý jsme se proslavili v Polsku a naše vláda má zájem na prohlubování spolupráce s Poláky. A tak jsme byli jeden po druhém zařazeni do polské nejslavnější perutě, to byla tzv. 303 peruť. No a František Josef se tam proslavil tak, že se stal nejslavnějším pilotem v bitvě o Anglii. Sestřelil sedmnáct letadel za tři týdny, to bylo neuvěřitelné. Ještě po válce se o něm vykládalo, jaký to byl hrdina. Ale chudák měl smůlu. Už byl, jak se říká, přelétaný. Za den se startovalo třikrát i čtyřikrát, a tak už byl prostě přelétaný. Jednou na přistání chytil křídlem o strom a zabil se. Potom další, Vilda, nejstarší z nás, tam také šel a také zahynul. A pak Matěj, Matěj byl sestřelený nad Boulogne. A já jsem zůstal sám. Pro mě to byla hrozná rána. Byli jsme čtyři kamarádi a zůstal jsem já jediný. Tak jsem začal pít. Všichni říkali:,Josef, nepij, nebo tě Němci sestřelí. Ožeň se.`“

"Němci třeba, když některý pilot byl sestřelený a seskočil na padáku, ještě do něj stříleli, ačkoliv byl úplně bezmocný. A to bylo proti všem zákonům lidského chování. Když pilot je na padáku, ještě do něj střílet. Tak my jsme Němce nenáviděli, to je pravda."

"Dobře to šlo, ale najednou přišel první septembr 1939, válka. Ráno jsme byli ještě na letišti, připravovali jsme se a o ničem jsme nevěděli. Pak ale, asi v deset hodin, tam přiletělo tři sta německých bombardovacích letadel a rozsekali naše letiště na kousky. Dokonce tam zahynuli při tom bombardování někteří čeští letci. Já a moji tři kamarádi, nějaký Pavlovič, Kosarz, František jsme se drželi dohromady, a protože jsme si dali naše letadla na druhý konec letiště, tak nebyla rozbitá. Odjeli jsme potom na druhý konec letiště, a pomalu jsme se víc a víc blížili na Ukrajinu. Jinak to nebylo možné, vše tam bylo rozbité. Němci postupovali s takovou hroznou rychlostí a brutalitou, že to si člověk ani nepředstaví. Vedle letiště byla škola a Němci dokonce bombardovali i tu školu, malé děti. My jsme potom pomáhali sbírat jejich malá, mrtvá tělíčka, a tehdy jsme začali strašně nenávidět Němce. To už není lidské, bombardovat školu, když vidí, že děti si tam hrají."

"No tak se to stalo jednou, zase jsme letěli ráno na ty výstřely na letiště. Já jsem se hnal za jedním letadlem a zapomněl jsem, že se mám držet s mojí perutí. No co se stalo. Škrábal jsem se nahoru do těch osmi tisíc metrů a tam mě napadli Němci. Jich bylo asi devět a já sám. Tak jsem nic neudělal, jen takový střemhlav let naplno. Letadlo se skoro rozpadlo. To byla tak hrozná rychlost, že když jsem přistál, tak se zjistilo, že křídla vypadají jako harmonika. Já velice krvácel, tak potom jsem už nemohl lítat ve výškách, měl jsem popraskané nějaké cévy v oku. Tak potom jsem dělal učitele na stíhačkách a spitfirech."

"Na jednom takovém polním letišti, přijel tam chlap z pole a řekl, že tam nějaký mladý kluk fotografuje, jak mi přistáváme. Tak velitel tam poslal, že kdo umí jezdit na koni, má tam jet. Já jsem se přihlásil, ale neměl jsem uniformu, tu jsem měl v letadle. Němce jsem chytil a dovedl jsem ho do vesnice. Pak začala celá vesnice na kostele zvonit a nastalo velké pozdvižení, jenže já jsem si pustil pusu na špacír, když jsem neměl. Svou chatrnou polštinou jsem řekl: „Toto je německý špión.“ A to bylo zle. A ten malý kluk byl buď z Těšínska nebo ze Sudet, kde bylo Němců hrozně moc a hodně z nich pracovalo jako vyzvědači, tak řekl perfektní polštinou: „Já nejsem špión, on je špión.“ No, tak mě hned Poláci odzbrojili a že pověsit ho, švába. Já jsem pořád povídal, že jsem Čech, lítám v polském letectvu, ale oni si nedali říct. Přišel pak jeden malý kluk, donesl provaz, ten přehodili přes větev lípy a dali mi ho kolem krku. A teď že pověsit ho. Pak mě napadlo, že když už mám umřít, mám právo na poslední přání. Poláci, víte, jeden mi chtěl vrazit vidle do žaludku. Nenáviděli Němce a nesmíte se jim divit, oni třeba pracovali na poli a němečtí stíhači je ostřelovali. A mým posledním přáním bylo zavolat kněze. Napadlo mě totiž, že kněz bude vzdělaný, a mohl by mi pomoci. Tak jsem řekl, že jsem katolík a chci se vyzpovídat. Kněz přišel a povídá mi: „Chlapče, proč to děláš?“ A já říkám: „Důstojný pane, já jsem Čech.“ To víte, taky mi nevěřil. Ale napadlo mě, na krku jsem měl takový medailonek, který mi dala matka, když jsem šel lítat. Jak mi ho dávala, říkala: „Jozine, Panna Maria Svatohostýnská tě bude vždycky opatrovat.“ Ukázal jsem medailonek knězi, on sundal provaz, a na druhé straně bylo na medailonku česky napsáno: „Panno Maria, oroduj za nás.“ A už byl konec. To víte, jakou jsem měl radost. Poláci se ale málem zhroutili, že chtěli oběsit nevinného člověka."

"Přišla bouřka v noci a my jsme z internačního tábora utekli. A to jste v životě neviděli, co to bylo za útěk. Blesky křižovaly, strážní byli zalezlí a my jsme se protáhli pod dráty, my čtyři, a celou noc jsme utíkali směrem k Bukurešti. Byla bouřka, nevěděli jsme nic, ráno jsme už dál nemohli, byli jsme unavení, a tak jsme zastavili u kukuřičného pole, vysvlékli se, dali mokré prádlo sušit a usnuli jsme. Spali jsme celý den a až navečer jsme se probudili. Zase jsme se oblékli a v dálce uviděli Bukurešť, hlavní město. Protože jsem byl nejmladší, tak vždycky, když bylo třeba něco zařídit, kluci poslali mě. Řekli: „Josef, běž tam a dones nějaké jídlo.“ No, jídlo, nějaké odpadky, jablka, co se dalo najít. Tři noci jsme takto pochodovali a přišli na předměstí Bukurešti. A to mě zase kluci poslali, ať jdu a najdu nějaké šaty, které budou viset někde v zahradě, aby aspoň jeden z nás měl civilní šaty a mohl jít do města a směnit peníze. On totiž pan generál, než se s námi rozloučil, nám zaplatil velice krásnou sumu, asi dva tisíce zlotých s tím, že nechce, abychom trpěli někde v cizině. No tak fajn. Já tam idu a tam byl park. A v parku pod světlem seděla žena. Jen mě uviděla, schovala peníze do svého výstřihu a já jsem si sedl vedle ní. Byla tzv. noční děvče. Sedl jsem si vedle ní a začalo to. Já jsem se usmál na ni, ona na mě a nic. Tak jsem řekl: „Ich bin böhmischer Flugzeuger.“ Že su český letec. Ona nerozuměla. Mával jsem rukama, jako kdybych měl křídla. Ale ona stejně nerozuměla. Tak jsem si vzpomněl na francouzštinu. „Je suis tschéchoslovaque aviateur.“ A zase nic. Tak jsem si rozepnul kožák, pod ním jsem měl svou vojenskou uniformu i s vyznamenáním, polským válečným křížem, tak už si myslela, že má zákazníka. Vzala mě k sobě do bytu, ale já jsem byl jak divoch. Přišli jsme k ní, na stole ležel chleba a já jsem se neudržel a začal jsem ho jíst jak divoký. A pak tam byl i salám! To víte, tři dny a noci člověk nejedl. Ona se pak sebrala a odešla pryč. Já jsem se lekl, že šla zavolat policii, jenže to nebyla pravda. Za chvíli se vrátila a donesla další salám a chleba. A já jsem jí povídal: „Ich habe drei Kamaraden.“ Že mám tři kamarády. Chleba vzala a šli jsme společně za kamarádama, kteří byli na hřbitově. Vždycky jsme se tam schovávali, protože jsme věděli, že nás tam nikdo nebude hledat. Kluci hned, jak uviděli chleba, byli naprosto šťastní. Jenom Franta, ten, který se stal za války nejslavnějším pilotem, tam nebyl. Tak povídám kde je? A on byl zalezlý ve vykopaném hrobě, prý tam nefouká. Když ale slyšel, že mám jídlo, hned vyběhl. Ta slečna nás potom vzala všechny čtyři k ní. Lehli jsme si na zem a jak jsme byli unavení, spali jsme od toho rána, asi čtyř hodin, až do večera. Ona nám potom sehnala jídlo, oblečení, všechno možné. Byla naší zachránkyní."

"Chystal se rok 1946, volby. Vyhráli je komunisti a já jsem si řekl, že jedu pryč. Tak jsem se nechal propustit z československého letectva a jel jsem do Anglie. Tak skončila moje kariéra leteckého pilota. V roce 1946 jsem se usadil v Anglii. V roce 1948 jsem dostal anglické občanství, v roce 1948 jsem složil zkoušky jako dopravní pilot a šel jsem lítat do jižní Ameriky."

"Vždycky, když jsem přišel ze školy, jsem musel jít pást kozy. A jeden deň jsem takhle nad mračny viděl letadlo. A tak jsem si řekl: ,Já se musím stát pilotem´ To byl můj první cíl, který jsem chtěl za každou cenu vykonat."

"Sedíme tam a přijde vrchní a povídá: "My tu máme všechny artisty z celého světa." A Vilda povídá: „Čecha nemáte.“ „Co? Máme tu Češku.“ Tak jsme vzali papír a na něj napsali: „Věrni jeho odkazu zůstaneme.“ A podepsali jsme to „Letci." Dnes to mládež už možná nebude vědět, ale tenkrát prezident Beneš nad hrobem prezidenta Masaryka prohlásil větu: „Věrni jeho odkazu zůstaneme.“ Za chvíli přišla tak krásná Češka, tak krásnou jste v životě neviděl, přišla a mluvili jsme česky a ona plakala a my také plakali jako malé děti. Rumuni kolem nás nevěděli, co se děje. Pak byla zavolána zpívat. Tak zpívala, co jsme vůbec nerozuměli, rumunsky, francouzsky… A z ničeho nic něco řekla. Rumuni vstali, dívali se na nás a začali tleskat. Potom nám ona sama prozradila, že řekla o nás, že jsme čeští letci, kteří utekli z Polska a chtějí se dostat do Francie, aby mohli bojovat. To bylo něco úžasného, jak Rumuni byli nadšení. Ale dlouho to netrvalo a ona začala zpívat ,Ta naše písnička česká.´ Pane, to byste nevěřil. My jsme byli ohromení. Jak malé děti jsme plakali, před Rumuny jsme se ani trochu nestyděli, a zpívali jsme s ní. To bylo něco tak úžasného… A potom ještě zpívala ,Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi´. To byly takové české písničky, víte, takové vlastenecké. Doufám, že se ta píseň bude zpívat ještě roky a roky a roky, poněvadž to bylo něco úžasného."

"Mezi námi bylo přátelství, velké přátelství, žádná rivalita. Nesmíte zapomenout, že život jednoho záležel na druhém. Jestli byl Polák v nebezpečí a Čech to uviděl, druhý stíhač, nebo Angličan, tak mu šel pomoct. To bylo takové bratrství, jeden druhému pomohl, když bylo zle. Nesmíte zapomenout, že Němci měli čtyřikrát více letadel než Angličané."

"A potom nás poslali všechny, asi dvacet letců, do Krakova. Tam byla hlavní centrála, kde se to všechno scházelo. Sepsali s námi co jsme dělali, kde jsme sloužili, všechno možné… A pak se rozhodovalo, co s námi. Polsko bylo totiž neutrální stát a nebylo to tak jednoduché. Nakonec se rozhodlo, že všichni letci podepíšeme smlouvu na pět let do Cizinecké legie. To byla pro nás hrozná rána. Ale měli jsme štěstí. Den před tím, než jsme měli v Gdyni nastoupit na loď a odjet do Francie, za námi přijel nějaký polský plukovník s majorem a hledali dobrovolníky do polského letectva. Nikdo se nechtěl přihlásit, protože jsme mysleli, že do Francie se dostaneme a do Cizinecké legie nevstoupíme. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda a ten, kdo do Francie přijel, do Cizinecké legie jít musel. Tady se naskytla možnost přidat se k Polákům, nakonec se nás přihlásilo asi třináct letců. Poláci totiž řekli, že když se nikdo nepřihlásí, tak celý ten transport, asi tři sta letců, z Polska prostě nepustí. Pamatuji si, jak nás tehdy ještě plukovník Svoboda, pozdější prezident, žádal, abychom se někdo přihlásili. Nás třináct se tedy nahlásilo, transport odjel, a my jeli do Templína, kde byla důstojnická škola pro letce. Poláci nás velice krásně přijali."