„Jela jsem s dcerami na Velikonoce. Jely jsme vlakem. Jakmile jsme přejely hranice, byl vidět velikánský rozdíl. Byl cítit kouř, uhlí. Když se dcer zeptám, jaký to pro ně byl zážitek, řeknou: ‚Mně to připomínalo černobílou fotografii.‘ Když jsem chodila na vysokou, tak jsme kolikrát nějakou přednášku přeskočili a šli jsme k Myšákovi. Dcery jsem tam zavedla. Ani noha tam nebyla. Neměli dorty, které dříve mívali. Jak rychle jsme vyšly schody nahoru, tak rychle jsme je zase sešly. Prahu jsem našla v horším stavu, než v jakém byla, když jsem ji opouštěla. Šla jsem s maminkou na nákup do masny. Rodiče věděli, kam pro maso jít, masny měli vybrané. Byla tam fronta a za pultem byly dvě prodavačky. Řekla jsem, že chci kus masa z tamtoho kousku. Dostala jsem od maminky rány do zad: ‚To si nemůžeš dovolit.‘ – ‚Jak to, že ne?‘ Když jsme se vracely, na hranicích byly stále kontroly. Bylo vidět, že byla ještě krátká doba od změny. Ptali se nás: ‚Kde jste byly?‘ a ‚Chci vidět tohle zavazadlo.‘ A z toho byly dcery také docela vyděšené.“
„Když jsme měli ještě možnost cestovat, jeli jsme do Itálie. To bylo v létě, a pak nás pozvali i na podzim. Když jsem byla na policii vyřizovat povolení, bylo mi řečeno, že to je náš poslední zájezd. Pak už se povolení vydávat nebudou. Když jsme přijeli do Itálie, viděli jsme jinačí život. Myšlenky šly všechny stranou. Dalo by se říct, že jsme se v cizích zemích cítili úplně jinak, než nám bylo říkáno. Známé jsme tu už měli, v Itálii jsme byli už potřetí. S Helou jsme se dost kamarádily a já jsem jí řekla, že do zahraničí se pak už těžko dostaneme, a tak jsme se rozhodly, že zůstaneme. Měly jsme štěstí, že jsme znaly osoby, které nám hned od začátku mohly pomoct. Den před odletem jsme byly na policii a slyšely jsme, že do druhé místnosti, kde se vyřizovaly doklady, šli pro pasy policisté, kteří nás měli hlídat. Řekly jsme italským policistům, aby jim naše pasy dali, aby to pro ně nebylo znamení, že tu někdo zůstane. Na společnou večeři družstva jsme se s Helou už nedostavily. Říkala jsem: ‚Ale, Helo, bez zavazadel máme jen to, co máme na sobě. Bylo by zapotřebí dostat alespoň to zavazadlo.‘ Naši italští známí nám šli do hotelu zavazadla vyzvednout, ale nechtěli jim je vydat. Potom šli pro zavazadla v doprovodu faráře a přinesli je. Ten samý den nás kolem desáté nebo jedenácté hodiny v noci posadili do vlaku a jely jsme do Terstu, kde jsme se měly nahlásit na policii, a odtud nás odvezli do utečeneckého tábora.“
„V Československu jsem byla volnější než tady. Je jasné, že jakmile jste v jiném místě, jste víc na pozoru, poněvadž místo neznáte. Když místo začnete poznávat, potom se člověk trošilinku uvolní. Začátky jsou spíš těžší. Možná, že to také závisí na charakteru. Někdo je otevřený hned, ať se nachází kdekoli, někdo se spíš drží zpátky. Někdy je zapotřebí být víc na pozoru. Jak jsem se chovala v Československu, chovala jsem se i tady, ale byla jsem víc na pozoru.“
Jaroslava Krejčová-Fabozzová se narodila 27. srpna 1943 v Praze Boženě a Jaroslavu Krejčovým. Dětství strávila v dělnickém prostředí v údolí Botiče. Vystudovala pedagogiku a tělocvik a tato témata ji provázela podstatnou část života. Poté dostala umístěnku na rok do Šluknova. Následné tři roky strávila na suplentských pozicích v Praze, cvičila závodně sportovní gymnastiku a začala působit jako technická vedoucí dívčího družstva kopané TJ Slavia Praha, s nímž se ocitla na řadě zájezdů do SRN. V lednu roku 1969 společně s hráčkou Helenou Jindáčkovou během hostování Slavie ve Florencii emigrovala. Tým ACF Fiorentina se stal jejich zázemím. Působila také jako trenérka atletické mládeže. Získala politický azyl. Následně se provdala za Giovanniho Fabozza, čímž získala italské občanství, porodila dvě dcery a stala se částečně ženou v domácnosti a částečně působila v manželově podniku s keramikou. Do Československa se podívala až v roce 1990. Žije v Itálii, kde má rodinu, a do Čech jezdí dvakrát do roka.
