Mary Hlinka Seewald

„Naše vesnice byla v údolí, hory jsme tudíž měli z obou stran. Ale jak se blížila fronta, kulky přilétaly dost blízko, někde dokonce zasahovaly vršky střech nebo hory naproti. Jednoho dne – my jsme bydleli uprostřed města – jsme se šli schovat do jeho horní části, která byla obklopená dvěma vysokými skalami a my jsme je vnímali jako ochranu před letícími kulkami. Vzpomínám si, že jsem měla ponožky, které jsem si koupila za peníze utržené za sběr borůvek. To u nás byla velká věc, sbírala jsem borůvky, maminka je vzala do města a něco mi za ně koupila. Tak jsem měla ponožky, něco pro mě velmi hodnotného, a to byla jediná věc, o kterou jsem se strachovala, abych si ty ponožky s sebou nezapomněla vzít do úkrytu. Cestou do kopců jsme běželi k jedněm sousedům do sklepa, kde jsme se schovali.“

„Musel to být leden. Možná uprostřed, nebo dokonce začátek měsíce. Můj strýc nás vezl na voze do Staré Ľubovně, nebo možná dokonce do Prešova, někam, kde bylo vlakové spojení. Vlakem jsme jely tehdejším Československem do Německa. Cestovaly jsme zdevastovanými oblastmi, z vlaku jsme viděly zničené domovy, dokonce i most, po kterém vlak pomalu jel, a my jsme tak sledovaly, jak bylo všechno vybombardované. Působilo to velmi hrozivě, ptaly jsme se, ‚dostaneme se tam vůbec‘? Umím si představit, že moje maminka, která nikdy necestovala, tedy ani my jsme necestovaly, ale my jsme byly děti, ale ona věděla víc o tom, čeho se obávat. Poté jsme dorazily tam, odkud nás vezla loď do Anglie. V Anglii jsme zůstaly asi dva dny v hotelu, dokud nedorazila loď, na kterou jsme nastoupily. Cestovaly jsme na Queen Elizabeth. Naše kajuta byla dole v nejspodnějším patře lodi. Cestovaly jsme ještě s jednou slovenskou rodinou, se kterou jsme kajutu sdílely, měli dva chlapce a dívku. Na lodi to pro nás děti z malého města znající jen vůz a drožku bylo díky výtahům a restauracím velmi vzrušující. K těm výtahům jsme se jako děti moc dobře nechovaly, protože jsme jimi jezdily pořád nahoru a dolů, všechno jsme musely objet, v některých částech lodi se tančilo, hrála hudba, restaurace nabízely jídlo. My jsme si do nich chodily na jídlo, ale přirozeně jsme neuměly anglicky. Uměly jsme jen počítat do deseti. Tedy ‚co budeme jíst‘? Rozhlédly jsme se, co měli na talíři lidé kolem, a ukazovaly jsme na to, co jsme rozpoznaly. Lidé byli velice milí, nápomocní. Byla to zkušenost. Nádherná.“ – „Měly jste mořskou nemoc?“ – „Ne. Ale maminka ano. Téměř neopustila pokoj. Myslím si, že když přijela do USA, měla jen něco málo přes 40 kilogramů.“