Naděžda Kantová

* 1940

  • „A když jsme šli třeba do lesa, tak jsme měli přikázáno, že nesmíme nic v lese sbírat. To tam byly třeba takový krabičky nebo takový oválný jak vejce. A to nám řekli, že to jsou granáty nebo miny, a to kdybysme vzali do ruky, tak že zemřeme, že to bouchne. Kolikrát jsem je tam viděla u stromu ležet, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzala, nikdo. Pak to chodili a sbírali to, jako dospělí.“

  • „No, když byla válka, tak vlastně to jsem byla malá, tátu zavřeli. Byly mu... byly mně tři roky, tak ho zavřeli, že měl letáky nějaký jako proti Němcům a tak. No a pozavírali tam moc lidí, to jako, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město, na tu vesnici, a dívaly jsme se, jak je odvážijou na nákladních autech.“

  • „Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. A tam dřív byly jako pole a vždycky meze velký, tak pod tema mezama jsme leželi. A to jsme tam byli víc nás z vesnice. A říkali nám ty dospělí, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelijou. No a oni odjížděli Němci z Třebíče, přes Okříšky na Jihlavu, a to nám vždycky zapálili... nasedali třeba do nákladního auta a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely po cestě, jen to bouchalo, my jsme byli přikrčený, ani jsme nemukali. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 26.11.2018

    (audio)
    délka: 28:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem viděla, jak všechno hořelo, houkání sirén, nálety, na to se nezapomene

Naděžda Kantová
Naděžda Kantová
zdroj: archiv pamětnice

Naděžda Kantová se narodila 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče. Přestože byla během války malé dítě, říká, že ji poznamenala na celý život. Její otec Josef Drholec byl za držení protiněmeckých letáků zatčen a dva roky vězněn v Buchenwaldu. Odtamtud se vrátil s tuberkulózou a poškozenou páteří. Naděžda vzpomíná na konec války – na nálety, ukrývání i granáty, které zůstávaly v okolních lesích. Do prvního zaměstnání nastoupila ihned po vychození základní školy, ve čtrnácti letech. V roce 1957 se vdala a s manželem se přestěhovali do Brtníků na sever Čech. Pracovala tam v továrně Mikov v Mikulášovicích a zároveň bydlela přímo na hranici. Nerada vzpomíná na peripetie spjaté se životem těsně u střežené státní hranice. Po třech letech se z pohraničí přestěhovala do Jihlavy.