Naděžda Kantová

„No, když byla válka, tak vlastně to jsem byla malá, tátu zavřeli. Byly mu... byly mně tři roky, tak ho zavřeli, že měl letáky nějaký jako proti Němcům a tak. No a pozavírali tam moc lidí, to jako, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město, na tu vesnici, a dívaly jsme se, jak je odvážijou na nákladních autech.“

„Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. A tam dřív byly jako pole a vždycky meze velký, tak pod tema mezama jsme leželi. A to jsme tam byli víc nás z vesnice. A říkali nám ty dospělí, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelijou. No a oni odjížděli Němci z Třebíče, přes Okříšky na Jihlavu, a to nám vždycky zapálili... nasedali třeba do nákladního auta a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely po cestě, jen to bouchalo, my jsme byli přikrčený, ani jsme nemukali. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“