„Za rohem, v Podskalský ulici, byl další židovskej obchod – Grotz. Krásný židovský jméno Grotz! No a to byl moc milej kluk. Takovej menší, drobej. A on mě vždycky doprovázel domů až před barák. Moc hodnej kluk to byl. A najednou se proslýchalo, že chystaj transport pro kluky, pro ty židovský. Když jsem viděl, že situace hoří a on měl jet do Terezína, tak jsem na sobě měl skautskej pásek. Sundal jsem ho a říkám: ‚Ať máš alespoň skautskej pásek‘. Tak si ho hned navlík. A víš, že s nim vydržel celej ten koncentrák? To je kus kliky.“
„Dole v tom hradě byla brána a v tý bráně byla další brána. A tam byla taková dřevěná kára, který jsme říkali ‚Černá amnestie‘. Byla na dvou velekejch kolech. A to sloužilo k tomu, že když někdo zemřel při výslechu, nebo když byl ‚umučenej‘... já tyhlety termíny nerad používám. Když jsme chodili na vycházku, tak jsme museli všichni kolem tý 'Černý amnestie' pochodovat, čepici auf. Takže si dovedete představit, jak nám všem asi bylo.“
„Pamatuju si, že když čtrnáctýho února hořely Emauzy, tak nám spadla do koupelny dvě stě padesát kilo těžká bomba. To byl takovej jedinej takovej 'radostnej' zážitek. Potom jsme neměli kde bydlet, neměli jsme co do huby. Zrovna byl měsíční příděl lístků. Maminka jako hospodyně řekla, že půjde na nákup. A tak šla, nákup dala za okno, přišla bomba, jenom zavrčela a nezbylo z toho žrádla nic. Měli jsme jen chleba z brambor – takový ne zdravotnický jídlo. No ale to se nedalo nic dělat. Válka je válka.“
„Tam mě k tomu přivedl jeden kluk, kterej uměl výborně německy, říká: ‚Hele, tady je zubař. Já ti to vyjednám.‘ No tak jsem říkal: ‚No, děj se Pánu Bohu dobrá vůle. Všecko je to všelijaký, ale to si nechám vyrvat třeba pět zubů, když to pomůže.‘ Přišel jsem k němu, podíval se na mě: ‚No jo, tak sem přijď zejtra.‘ Já bydlel na baráku s jednou partou a tam byli Němci jak poleno. Druhej den jsem tam přišel. ‚Sedni si tady,‘ (řekl Němec) a umyl si ruce − všechno v pořádku. Byl to lékař, teda zubní lékař, a měl v ruce takový to bodlo, jako šídlo silný. Říkal: ‚Kde to je?‘ Přišli ke mně asi tři muklové. Němci mě drželi za ruce, jeden si mi klek na nohy. A přišel tenhle (zubař a zeptal se): ‚A kterej to je?‘ Ukázal: ‚To bude asi ten vedle, tak to nech na mě.‘ Klofnul tam a jednou ranou ten zub vytáhl. To byl tak šikovnej chlap. Dodneška mu děkuju za to, že mě tenkrát netrápil bolestí.“
„A tam jsem přišel na kobku. Když nás tam hodili, tak nahý. No a já koukal − to byla kobka asi dvanáct metrů dlouhá a na rozpažení široká, krásný šíbry, takový placáky, kameny, a zima jak hrom. A já se dívám na tu zeď a říkám si: ‚Tady mají nádhernou omítku.‘ Tak jsem potom šmátral a ona to byla jinovatka. Tak jsem si říkal: ‚No, to je pěkný přivítání.‘ Dělali to tak, že tě tam hodili nahýho, pak ti hodili jednu onuci, pak ti hodili třeba čepici − prostě abys byl co nejdýl neoblečenej. Když to tam naházel za hodinu, za dvě všecko, tak ses mohl oblíknout. Tak vypadala mírovská korekce.“
„Když mrzlo a došli jsme na barák, když nás tam odvedli − někde byl lágr jenom půl kilometru, někde byl pět set metrů od závodu. Když nás tam přivedli a mrzlo, tak jeden druhýmu jsme museli říct: ‚Hele, pojď mně stáhnout kalhoty.‘ Tak si člověk lehnul. Ty hadry byly zmrzlý − to byly fárací kalhoty a bunda, takovej hroznej kabát. A teď jsem si lehnul a ty ztvrdlý kalhoty stáhnul, postavil je do kouta, až teprve když rozmrzly, tak jsme je teprve mohli (složit). Nebyla teplá voda, tak špinaví červenou hlínou jako prasata jsme si jenom opláchli ruce a ksicht. Vzali jsme ešus a já jsem šel kilometr přes lágr do kuchyně. Tam stál bachař a kuchař a měl váhy a na těch váhách odvažoval model tří brambor. Ty tři brambory byly v županu a mukl to musel držet a bachař to kontroloval a pak je vysypal muklíkovi do ešusu. Kydli mu tam sběračkou napůl zmrzlou polívku. S tím člověk šel ten kilometr. Než jsem došel na barák, měl jsem zamrzlou polívku. Tam jsem se takzvaně naobědval. Začali hlásit nástup na brigádu. Byly tam haldy vydolovaný foroty a z cvičnejch důvodů jsme třeba tu jednu haldu přemisťovali o padesát nebo sto metrů dál, aby se nám nekrátily žíly, abysme neměli nějaký úmysly na útěk a tak dále. Tohleto byl program po šichtě.“
„Ty naftový pole byly jen pro vojenské účely a nám se moc nedoporučovalo tam chodit. Byly tam starší paňmámy, který měly ubohý chýše. Ty potřebovaly mužský práce − naštípat dříví nebo vůbec sehnat nějaký topení… Já jsem tam jednou seděl u rigolu starýho naftovýho čerpadla a tam po potůčku tekla nafta. Říkal jsem si: ‚Tu naftu bysme mohli nějak nachytat.‘ Přinesl jsem asi tři prkýnka, z těch prkýnek jsem udělal přehradu a nafta přestala téct. Sehnali jsme plechovku, starej barel. Za odpoledne jsme třeba načerpali půl barelu. Nesmělo to být plný, abychom to unesli − sílu jsme neměli. O tu surovou ropu měly zájem ty starý hospodyně, který do ní máčely všechno možný a topily s tím.“
Zdeněk „Káďa“ Zelený se narodil 1. prosince roku 1924 v Praze. Jeho otec byl ruským legionářem. Zdeněk Zelený vyrůstal v katolické rodině a této víře zůstal věrný po celý svůj život. Roku 1934 vstoupil do skautského oddílu Legio Angelica, v jehož čele stál otec Klement. Poté, co byla za protektorátu zakázána činnost Junáka, pokračoval ve skautské činnosti stejně jako mnoho dalších oddílů pod hlavičkou Klubu československých turistů. V tomto období také absolvoval zbrojní průmyslovku. Za války byl pracovně nasazen v Norimberku v továrně Hermann Göring Werke. Během jednoho z náletů byla zničena i tovární kartotéka, čehož Zdeněk spolu s několika dalšími kolegy využil k útěku do Prahy. V protektorátu se však po něm i ostatních rozběhlo pátrání, a proto se s kamarády Zdeněk vydal na cestu do Rumunska. Spolu s přibližující se frontou se tato skupina odhodlala k návratu do Čech. Poslední rok války pak pracoval v Jinonicích v továrně na opravu leteckých motorů. Po válce se Zdeněk Zelený vrátil ke skautské činnosti a 15. května 1945 založil oddíl a následně středisko Maják, aktivně také pomáhal při vzniku dalších oddílů po celé republice. V roce 1951 byl zatčen a následně odsouzen ve vykonstruovaném procesu. V různých věznicích a pracovních táborech strávil celkem devět let. Poté byl podmínečně propuštěn. Roku 1968 se podílel na obnově Junáka, který byl o dva roky později opět zakázán. Zdeněk „Káďa“ Zelený zemřel 21. února 2018.
