Irena Nosková

„Porodila chlapečka, který jí za tři měsíce tam zemřel. Neměla mléko, neměla mu co dát, umřel. Ona to pak vytěsnila, protože by se jinak musela zbláznit. Mamka i tak mluvila. Pro ni to bylo hrozné. Říkala mi potom, i kolik jich v tom baráku bylo – hodně. Já jsem u těch baráků i stála, z některých zbyly už jen ruiny, některé se zachovaly. V Osvětimi jsem fotila celý film, byli jsme tam dva dny a v Katowicích spali v hotelu. Když začaly houkat sirény – protože na druhé straně za plotem, co si máma pamatuje, chodili sbírat kameny a ochrnula jí tam ruka, tak tam slyšeli, jak zpívají zdaleka esesáci – houkaly sirény a oni nevěděli, který jsou barák. Bylo období, kdy každý druhý barák otevřeli a vězně vyvedli ven a už se doslechlo, že šli do plynové komory, spálit, pryč. Máma vyprávěla, že když začaly houkat sirény, tak ženské v baráku šílely, zbláznily se, protože nevěděly, jestli se vrata u nich v baráku otevřou. Protože věděly, že jdou pryč a už se nevrátí. Jejich barák se nikdy neotevřel.“

„Šli rovnou do Osvětimi. Matka věděla, že přes den stáli ve vozech a jeli jenom v noci. To vyprávěla. Byly to dobytčí vagóny. Máma s tátou pořád brečeli, nevěděli vůbec nic. Když pro ně přišli v noci – máma neví, jestli to bylo gestapo, esesáci, prostě byli to vojáci, řvali na ně, mamce bylo osmnáct – směli si vzít jenom nejdůležitější věci. Zlato, jestli měli, doklady, nejnutnější oblečení do určitého množství kil. Pak už nevím detaily. A maminka nevěděla třeba, že transport jel přes Českou republiku, to jsme se dozvěděli až v roce 1995, kdy jsme osobně s mojí mamkou a mým mužem navštívili Osvětim, kde nám vydali veškeré papíry, které Němci nestačili zlikvidovat. Vedli si zřejmě úžasnou evidenci, protože v listech byl napsán den, kdy umřel její tatínek, prostě všechno.“