JUDr. Hana Nová

* 1949

  • „Maminka ještě vyprávěla o tom protektorátním období, že když potom bydleli v Praze, bydleli v domě, kde bydlel také budoucí ministr Fierlinger. A jako si můj tatínek schovával věci u různých známých a přátel a vrátilo se mu všechno, tak oni [maminčina rodina] neměli ty opravdové přátele. Obleky toho Arnošta, nějaké šperky a takové věci si dali k těm Fierlingerovým. Ten potom po válce vstoupil do strany, stal se ministrem. [Po válce Fierlinger tvrdil], že všechno museli prodat, nebo že to rozdali, nebo že netušili, že se někdo vrátí. Ale maminka vždycky říkala, že když byly v novinách nějaké fotografie ze zasedání ústředního výboru nebo vlády, tak že ten pan ministr měl ty Arnoštovy obleky na sobě. Ale to tak bylo asi u hodně lidí v hodně rodinách.“

  • „Hodně se vzpomínalo na pana doktora Koppla. Tatínek dostal strašný revmatismus a on přinesl tátovi hrst acylpyrinu a říkal: ,Tohle sežer a bude to lepší.’ A tatínek říkal: ‚Kdes to sebral?’ – ,To je prostě příděl na revír.’ A táta říkal: ,Neblázni, to přece nemůžu všem těm ostatním sníst.’ A on říkal: ,Hele, kdybych měl mít pro každého, tak dám každému čtvrtku a nepomůže to nikomu. A když to dám třem čtyřem lidem, tak jim zachráním život, možná.’ A tatínkovi tím opravdu zachránil život. A potom se na pana doktora Koppla, to byl Moravák, vzpomínalo celý život, protože tatínek potom v tom Schwarzheide, to jsem se taky možná zmiňovala, obsluhoval tepelné kotle. Což bylo báječné, protože tam bylo teplo a netahal ten hrozný cement. Vždycky řekl, že potřebuje nějakého helfera, a oni mu dali nějakýho kluka, který si nutně potřeboval odpočinout, prohřát se, dát se trochu do kupy. Jednou přišli za tatínkem, že se tam někdo strašně popálil. A táta běžel za tím doktorem Kopplem a on říkal: ,Dokázal bys sehnat vajíčko?’ Tatínek tam měl známé, takže sehnal vajíčko. A on ho rozklepl a tomu člověku namazal bílkem ty popáleniny. A ten člověk se skutečně uzdravil. Ten pan doktor říkal: ,To je naprosto sterilní. Je to bílkovina. Vytvoří to ochranný film.’ A tak u nás doma kdykoliv se kdokoliv spálil nebo opařil, nebo cokoliv, tak se natíral bílkem a funguje to báječně.“

  • „Bylo hodně dětí pohromadě. Dětský domovy udělali ze zámků, z obrovských celků, a to nikdy není úplně dobře. Dneska taky máme třeba dětský domovy v zámečku, ale mají předsunuté byty tady a předsunuté byty onde a mají rodinné skupiny a celá ta atmosféra je jiná. Já znala spoustu lidí, od ředitelů počínaje přes poslední kuchařky, kteří ty děti milovali a dělali pro ně opravdu maximum. Dneska jsou dětské domovy malé, většinou malé. Po roce 1990 začaly vznikat soukromé dětské domovy. Já jsem třeba navštívila dětský domov na Prachaticku. Jeho pan ředitel tam měl asi dvanáct dětí a zapojil svoji maminku, aby ty děti poznaly babičku. A když někdo chtěl psa, tak mu pořídili psa, a když někdo chtěl ovce, tak mu pořídili ovce. Tam už jsem potom nevnímala velký rozdíl mezi velkou pěstounskou rodinou a malým soukromým dětským domovem. Ale co do atmosféry byl ten rozdíl velký. Třeba si pamatuju, že jsem jednou navštívila na začátku devadesátých let jeden diagnostický ústav. Paní ředitelka mě prováděla tím ústavem, a aby se pochlubila, jak jsou děti pořádné, tak vždycky otevřela skříň a tam byly vzorně složené věci do komínků. A já jsem si pomyslela: ,Bože, chudáci děti tráví čas tím, že si skládají prádlo a svetříky do těchhle přesných krychlí.‘ A vzpomněla jsem si, jaký bordel, s odpuštěním, mají moje vlastní děti, protože prostě se věnujeme, ne že by u nás doma byl nepořádek, ale… Tady jsem si říkala, že tím asi chtěli ty děti nějak zabavit nebo ukáznit. Ale nepřišlo mi to adekvátní.“

  • „Řeknu vám ještě jednu takovou historku v souvislosti s tím. My [zaměstnanci prokuratury] jsme podléhali nějakému povinnému přezkumu a hodnocení ze strany OV KSČ z titulu funkce. Bylo jedno, jestli člověk byl nebo nebyl ve straně. A když jsem tam přišla poprvé, tak oni řekli, proč vlastně nevstoupím do strany? No a já jsem řekla, protože mám těžce nemocnou maminku a dvě děti a rodinu na starosti a zkrátka ne… A když jsem tam přišla podruhé, tak oni řekli: ,Maminka už umřela, že jo? Tak teď byste mohla.‘ A já jsem říkala: ,Pořád se starám o tátu. A děti studujou a prostě skutečně to nejde.‘ A když v roce 1984 umřel tatínek, potom, na začátku roku 1985, jsme měli zase tohle hodnocení, které bylo vždy po třech letech. Tehdy mi řekli: ,No tak vidíte, tak teď už oba vaši rodiče umřeli. Teď můžete do strany vstoupit.‘ Tak na to taky nikdy nezapomenu. To mi přišlo jako taková jako morální bída, že na ni nezapomenu nikdy.“

  • „Oni to prožívali strašně těžce, protože ztratili moc blízkých. Já si myslím, že oni ani nevzpomínali tolik na své vlastní utrpení, jako že třeba v tom Schwarzheide nějaký esesák tátu zbil, vyrazil mu zuby, prorazil mu ušní bubínky. Ale to nebylo, myslím, zdaleka to nejhorší. Nejhorší byla ta starost o své bližní. Ta moje babička Berti, jmenovala se Berti Klingerová za svobodna, vychovala těch sedm dětí. A tatínek kvůli ní šel z Terezína do Osvětimi do transportu. Ona byla v nějakým Altersheimu a tatínek měl o ni tak hrozný strach a tak strašně se o ni bál, že třeba když potom zemřel její nejstarší syn David v Osvětimi na nějakou infekci, flegmóna se tomu říkalo, tak oni to před babičkou tajili. Tatínek jí třeba přinesl kousek chleba a říkal, to ti posílá David. Ale David už tu dávno nebyl. A teprve když potom bylo po těch Mengeleho selekcích, tak se s babičkou loučil a tehdy mu babička řekla, že samozřejmě ví, že už tu dávno ten David není, a že jenom jim zase nechtěla komplikovat život tím, že by tu jejich hru jako prozradila. Že ví, že to je jen hra. Tak si vždycky říkám, kolik musela mít ta babička duševní síly...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.04.2022

    (audio)
    délka: 01:20:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 12.04.2022

    (audio)
    délka: 01:05:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

K židovství cítím úctu, poměřovanou lidmi, kteří za něj zaplatili životem

Doktorská promoce Hany Nové (1973)
Doktorská promoce Hany Nové (1973)
zdroj: archiv pamětnice

Soudkyně a odbornice na rodinné právo Hana Nová se narodila 20. března 1949 v šumavské obci Běhařov. Oba její rodiče, František Schnurmacher a Vally Schnurmacherová, rozená Blochová, byli přeživší holokaustu. Otec hospodařil na rodinném statku, o který však přišel během kolektivizace, a poté pracoval pro místní drůbežářský a mlékárenský závod. Hana vyrůstala v idylickém a láskyplném prostředí, které však bylo poznamenáno traumatem holokaustu, a rodiče udržovali kontakt s mnoha přáteli, kteří měli podobně tíživé vzpomínky. V roce 1963 se rodina přestěhovala do Domažlic, kde Hana vystudovala gymnázium. V roce 1967 nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde po invazi vojsk Varšavské smlouvy zažila okupační stávku a podílela se na organizaci průvodu k pohřbu Jana Palacha. V roce 1969 na dva měsíce navštívila Izrael. Na konci studia na ni kolegyně z ročníku napsala negativní posudek, poznamenaný antisemitismem. Hana proto nemohla nastoupit vysněnou kariéru soudkyně a pracovala nejprve na obvodní prokuratuře pro Prahu 2, kde měla na starosti všeobecný a občanskosoudní dozor. Od roku 1987 se této agendě věnovala na pražské městské prokuratuře. Stále více se specializovala na rodinné právo a práva nezletilých. V roce 1975 se provdala za právníka Karla Nového a narodila se jim dcera Klára (1976) a syn Viktor (1978). Nikdy nevstoupila do KSČ, což její dráhu v justici před rokem 1989 značně zbrzdilo. Po pádu komunistického režimu začala pracovat jako opatrovnická soudkyně na Obvodním soudu pro Prahu 8, kde zůstala až do roku 2019. Podílela se na velké novele zákona o rodině z roku 1998. V roce 2010 byla jmenována Právníkem roku v oboru rodinné právo. Dodnes je v tomto oboru aktivní, věnuje se asistentské, poradenské a pedagogické činnosti.