Karel Nováček

„První den nám bylo řečeno, že jsme výkvět armády a jako takoví jsme byli vybráni pro budování socialismu, pro práci v dolech. Když jsme den nato fárali na Dole Hedvika, zděsili jsme se: stěny, ve kterých se uhlí kopalo, byly jen osmdesát centimetrů vysoké. Hned druhý den jsem si udělal housera a nemohl jsem se hýbat. Šel jsem na ošetřovnu a pan doktor mi sdělil, že ,to se léčí prací‘. Když jsme se asi po měsíci zapracovali, naši velitelé najednou obrátili a sdělili nám, že jsme vyvrhelové a že tam jsme z trestu, aby nás předělali z reakcionářů na lidi, kteří souhlasí s komunistickým režimem. Asi po roce měl můj kamarád, který měl úraz a nemohl fárat, službu u roty, tak se dostal v kanceláři k různým papírům a tam také objevil posudky na nás, tak jsme se dozvěděli, proč jsme se do takové jednotky dostali. Bylo tam psáno, že pocházím ze silně nábožensky založené rodiny a jako skaut vychovávám naši mládež v buržoazním duchu. Uvědomil jsem si, že se skutečně nemám čím chlubit, protože naše rodina doopravdy za nic nestála: rodičům zavřeli obchod, můj strýc Eduard Dvořák byl jako kulak vystěhován ze své usedlosti, druhý strýc Cyril Dvořák byl deset let ve vězení za protistátní činnost, a tak jsme my synové byli zralí jen na doly a tak podobně.“

„Když nám přečetli, že to máme na neurčito, začali jsme načerno, bez dovolenky, jezdit domů. Museli jsme dávat pozor, aby nás nechytila vojenská patrola. V Ostravě jsem si nikdy nemohl koupit jízdenku, protože by mě chytili. Jel jsem s přestupováním až do Brna a teprve tam jsem si ji koupil. Jednou jsem šel na rychlík v pět hodin ráno. Bylo tam takové dlouhé nástupiště, blížila se hlídka, já jsem před ní stále ustupoval, až jsem se dostal ke dvěma sedícím mužům. Když jsem je míjel, zjistil jsem, že to jsou Václav Nahodil a Josef Vondrák, hoši od nás z Otína, kteří byli jako kulaci na noční brigádě. Sedl jsem si mezi ně, jeden mi dal zimák, druhý klobouk – a byl jsem zachráněn.“

„Neměli jsme žádný vojenský výcvik, naučili nás akorát vpravo v bok, vlevo v bok a říct ,nazdar‘. To jsme využili na jednom srazu PTP Ostravsko-karvinského revíru v Karviné. Bylo nás asi pět tisíc, byli jsme seřazení na stadionu od pěti hodin a prezident Gottwald a ministr Čepička přišli až v devět hodin. Celou tu dobu lilo jako z konve, byli jsme mokří jako myši. Měli jsme zavolat: ,Nazdar, soudruhu prezidente!‘ Představte si ten ,halasný pozdrav‘: vypadalo to, jako by zavolalo sto lidí místo pěti tisíc. Byla z toho tak strašná ostuda, že nás pak nepustili ani na vycházky a za trest nám zarazili povolenky. Tak se nám chtěli pomstít.“