„Už předtím jsem víceméně byl a nebyl ve straně. Bylo spousta lidí, kteří pouze vlastnili legitimaci, ale více méně nic. A potom taky když jste zastával někde na vojně nějakou funkci, tak tam byla podmínka, že jste byl členem strany. Tenkrát za komunistů tomu říkali ‚kádrový rezervy‘. A kdo byl kádrová rezerva, musel být buď velikej sympaťák, nebo člen partaje. To bylo podmíněný. Dneska se to třeba těžko chápe, ale tenkrát v tý době to bylo jako … že nebylo vyhnutí. Fakt je, že taky hodně lidí tohlento ‚nebylo vyhnutí‘ zneužívali, takže ani nemuseli, ale šli do partaje a pak říkali: ‚Já tam šel kvůli dětem, já tam šel kvůli tomuhle.‘ U některejch lidí to bylo pravdivé, u některejch to bylo spíš pro osobní prospěch.“
„Já, když to hodnotím s odstupem těch let, tak to byla moje první životní zkušenost. Zkušenost, ale v tom dobrým slova smyslu. Já jsem do té doby žil tady na tom maloměstě, nikde jsme necestovali. A tam jsem se najednou setkal s lidma, pochopil jsem, co to je, když musí kolektiv držet pohromadě. Tady jste měli partičku kamarádů, ale to jako kluk kolem šestnácti sedmnácti let, to se ještě netoužilo po nějakejch životních zkušenostech. Ale tam člověk pochopil, co to je, když najednou žijete ve velkým kolektivu a jste závislej – on na vás a vy na něm. A to poznání, tam jsem se setkal už i s takovými modernějšími stroji, s těmi soustruhy, takže ta práce mi vcelku dala takovou tu životní zkušenost. Otrkal jsem se, dá se říct, že jako mladej kluk jsem se poprvé takhle otrkal v cizině, takže se nedá říct, že by mi to nějak ublížilo.“
„Rok 89 pro nás, kteří jsme prodělali celou nacistickou okupaci a pak 40 let dalšího totalitního režimu, byl taková naděje! Že se to nějak zlepší. My už jsme byli v letech, mně už v tom roce 89 bylo 66 roků, takže my už jsme neměli nějaký ideály, ale spíš to byla taková naděje, že konečně ustane ta doba neustálého podezírání se, a že se konečně v mysli těch lidí objeví něco nového, spíš něco činorodého, než nějaký pesimismus. Protože fakt je, že ta společnost žila v takovým pesimismu a víceméně odevzdaně. A ten drobný lid si žádný velký cíle nestavěl. A ten rok 89 to mělo skutečně být, alespoň pro nás, pro tu mojí generaci, takové zadostiučinění a naděje, že ti naši potomci na tom budou lépe.“
(tazatel) „Co jste dělali v Reichu, když jste byli v té americké zóně?“
„Nedělali.“
(tazatel) „Vůbec nic? Prostě jste měli volno…“
„Nedělali, byli jsme na lágru, to bylo překrásný jaro v tom pětačtyřicátým, takový jaro od tý doby nepamatuju. Jednak jsme byli najednou svobodný a svítilo sluníčko, teplo a my jsme nedělali. Akorát, když přijeli Američani, nákladní vozy, vzali si pár lidí a jeli něco nakládat – takový pomocný práce pro okupační armádu. Ale jinak se o nás starala UNRRA – denně hrnek kakaa nebo mlíka, sušenky… Tam bylo tak pěkně, že se nám pomalu ani domů nechtělo.“
(tazatel) „To, co jste očekával,...“
„…se nenaplnilo. Řekněme si takhle – v pětačtyřicátým roce nebo až do toho sedmačtyřicátýho byl národ jednotnej, i když se třeba mýlil v té své myšlence, ale byl do určité míry jednotnej. A my jsme si mysleli všichni, alespoň tak jsem to chápal já a většina z nás, že v tom devadesátém roce se ten národ zase stmelí. A on se stmelil, ale on se stmelil jen na určitejch pár měsíců, ale pak tu začaly převládat politický ambice a tak dále. A vidíte a dneska to je tak rozházený všechno, že nikdo není schopen se na ničem dohodnout. A v tom si myslím, že to nenaplnilo to naše očekávání. Ta politická scéna se takhle rozdrobila, stala se nejednotnou a dneska vlastně nevíte, kde je pravice a kde je levice.“
„To jsme s jedním kamarádem, který taky měl jet do Reichu, prostě ten den šli do města a dělali jsme voloviny. Byli jsme na pardubickým starým nádraží a teď jsme viděli nějakýho urostlýho chlapa, na první pohled nějakýho Němčoura, kterej si tam kupoval lístek. A my jsme viděli, že tam postavil kufr, a tak jsem se rozhoupali – z lotroviny, z žádný ziskuchtivosti – drapli jsme ten kufr a utíkali jsme a oni nás stejně na peróně chytli. A odvedli nás na pardubickou radnici, tam byl nějakej Zástěra a ten nám dal. Vyslechl nás, co se děje, a pak nám dal každýmu takovýho lepáka a šoupli nás dolů. Pod radnicí bejvala šatlava, tam nás strčili, takže já jsem polední noc před Reichem prožil v tý base. Ráno nás vyhodil s upozorněním, ať utíkáme, že to mohlo bejt daleko horší.“
„Všichni jsme to chápali jako hrdinskej čin, prostě jako příklad toho vzdoru. Dalo by se říct, že to lidi hodně chápali jako příklad vzdoru proti těm Sovětům. No ale tak jak jde doba, tak nakonec se ten zářnej vzdor začal vydávat za zbytečnou oběť. Jak se měněj generace, tak se měněj i názory a dějiny se dají každejch dvacet let vykládat jinak. Jak se to chápalo v té chvíli, tak je samozřejmý, že to většina lidí chápala jako takový vzdor – příkladný vzdor a příkladnou odvahu se k tomu takhle postavit. Ale nakonec, co z toho skutečně bylo, nebo nebylo... A to je to nejhorší, že tahle generace, generace jako všeobecně – ta už ani jméno Palach nezná.“
(tazatel) „Případně jako toho trochu blázna, který se upálil, a vlastně to nic moc neznamenalo...“
„No a to jméno ani neznají, rozumíte, bohužel, to je to nejtragičtější. A myslím si, že tahle generace jako jsme my, který jsme aktivně prožívali tu dobu, se až podivujem, jak malé znalosti ti dnešní osmnáctiletí devatenáctiletí mají. A ani ne tak malé znalosti, ale jak malý zájem mají se s těmito věcmi seznámit. A nebýt pár jedinců, kteří se nějak angažujou a kteří to chtějí připomínat a vědí, že je nutný to připomínat, tak nebýt těch, tak to vůbec nebude.“
„Všude jsem vždycky chtěl bejt nastrčenej, a jelikož jsem vždycky chtěl hájit zájmy svých spoludělníků, tak jsem byl v Ramovce zvolenej nejdřív jako předseda odborového úseku. Pak, když přišli Sověti, tak v té době se volily takzvaný stávkový výbory. A já jsem byl v tý Ramovce na tom celozávodním plénu zvolen a postaven do čela toho stávkovýho výboru.“„A to bylo někdy v srpnu, v září 1968?“ „To bylo v ty dny, v tom týdnu potom, co přišli Rusové. Tam jsme vedli tenkrát silný řeči, jak budeme proti a tak dále… Já pamatuju, že když mě zvolili, já jsem šel k tribuně promluvit k těm svým spoludělníkům v Ramovce, tam jsem je nakonec vyzval, abysme si všichni zazpívali hymnu. A z titulu toho jsme se tam tu fabriku snažili nějak vést. Pak jsem byl zvolen, to se v té době ustanovovaly rady pracujících, tak jsem byl taky postavenej do čela tý rady pracujících a z titulu toho pak až do Odborovýho svazu chemie v Praze. Pak ale přišla doba normalizace, sedmdesátej rok. Ze všeho nejdřív mě zbavili tý funkce v Praze, potom zrušili ty rady pracujících a tak dále. Pak jsem dostal výpověď z Ramovky na hodinu. Teď mi dali výpověď a teď jsem musel opustit fabriku. Ta výpověď byla pravda tříměsíční a tři měsíce mi posílali peníze, ale nesměl jsem si pro ně ani chodit. Byl jsem pro fabriku prostě tabu.“
„Já konkrétně jsem nebyl na tom Jáchymově nikdy svědkem, že by nějakej ten esenbák anebo hlídač někoho udeřil. Tam, když se někdo dopustil násilí vůči druhýmu, tak to byl vězeň. Ten mukl na mukla. To je ta celá jejich chytristika – oni si z těch vězňů nějaký vybrali, a ti nechodili na šachtu a měli lepší místnost a možná i lepší stravu, ale dělali tam takzvaný bachaře, kápa. A ty kápa dohlíželi na pořádek, a když si ti esenbáci potřebovali s někým něco vyřídit, tak si na to zavolali toho kápa.“
„Všichni jsme si mysleli, že v devadesátém roce se národ zase stmelí, ale on se stmelil jen na pár měsíců, pak tu začaly převládat politický ambice.“
Josef Obr se narodil 17. září 1923 do zemědělské rodiny jako nejstarší ze čtyř dětí. Rodinu tvrdě postihla hospodářská krize po roce 1929 - otec přišel o práci a rodinu živila matka podomním prodejem rýžáků po vesnicích. Na začátku války se Josef Obr vyučil soustružníkem, v roce 1939 dostal výuční list a 4. prosince 1942 už odjížděl jako nuceně nasazený pracovat do Říše. Byla to vlastně jeho první životní zkušenost. Nejdříve pracoval v Kasselu ve velkých Henschelových továrnách. Vzpomíná na to, jak moc odlišné podmínky tam měli Češi oproti ostatním nuceně nasazeným - ze začátku války měli Češi například zcela volný pohyb. Na konci války byli přesunuti na venkov do městečka Zella Melis, tam si dokonce založili českou fotbalovou jedenáctku a hráli zápasy s Francouzi a Belgičany. Jaro 1945 po osvobození americkou armádou bylo pak pro Josefa Obra dle jeho slov snad nejkrásnějším jarem, které zažil. Josef Obr se domů vrátil až v červenci 1945 a ihned šel k odvodu - narukoval ke čtvrtému pěšímu pluku v Hradci Králové a v roce 1950 nastoupil do školy středních velitelů v Hranicích na Moravě. Po absolvování školy nastoupil na II. odbor v Dejvicích, pak odešel k 8. tankové divizi do Kolína a následně do Jince-Čenkov k mechanizovanému pluku při 4. tankové divizi v Táboře. V roce 1953 v jedné diskusi prohlásil, že nastupující prezident Antonín Zápotocký má na rukou krev, a dostal paragraf za urážku hlavy státu. K výkonu trestu nastoupil na šachtu Prokop v Lokti nad Ohří na Jáchymovsku. Po propuštění pracoval v pardubické Ramovce, kde se také v období pražského jara hodně angažoval - byl v čele stávkového výboru Rama a dostal se i do užšího výboru Odborového svazu chemie v Praze. V roce 1970 byl propuštěn z práce a až do důchodu pracoval „na barvičkách“ ve zdraví škodlivém závodu Semtín.