„Naproti nám začal hořet barák. Na ulici, která vedla k lesu, hořel druhý barák. Jak začal hořet barák, tak jsme vyběhli, maminka s dvěma kluky uličkou, že nás někde vezmou do sklepa. Už jsme byli v uličce, a teď znovu palba. Museli jsme napravo, tam nebyl sklep. A nějaká paní: ,Pojďte sem k nám!‘ To byl baráček, jenom okýnka do ulice. A jak jel tank uličkou, tak tím tlakem... My jsme seděli u okýnka a to se vysypalo. Řinčelo to a bylo slyšet, jak ze střechy padá krytina. No to byla hrůza!“
„Začala kanonáda. Ale taková! Oni [němečtí vojáci] už viděli, že jsou tam Rusové, tak přijely tanky do Žebětína. Byl tam jeden, který dostal zásah – ten tam byl i po válce. Hořely baráky a střílelo se. Tatínek byl [doma] sám, neměli jsme sklep a museli jsme utíkat. Jak začala ta palba, tak na dvoře se sousedem byl dřevěný plot. A jak začala ta palba, tak kulky lítaly a my jsme byli na dvoře. Maminka: ,Kluci, pojďte dovnitř!‘ Jako kluk si pamatuju, že ty kulky [létaly] vedle nás – to jsme měli kliku! Zabořily se do plotu. Maminka nás táhla, a teď to začalo – strašná palba. Nevěděli jsme, kam máme vletět.“
Začala strašná palba a my jsme nevěděli, kam máme vletět
Stanislav Obrovský se narodil 15. června 1937 v Žebětíně (od 70. let městská část Brna) Marii a Adolfu Obrovským. V malém venkovském domku vyrůstal se starším bratrem Oldřichem. Za války se otec zapojil do protinacistické letákové činnosti, v odboji se angažoval i otcův bratr František. Na udání oba v roce 1943 sebrali příslušníci gestapa. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu v Kounicových kolejích otec doživotně trpěl vážnými zdravotními problémy. Stanislav Obrovský vzpomíná na hubené protektorátní časy, a především pak na závěrečné boje o Žebětín v dubnu 1945, které si vyžádaly desítky životů. Po válce se vyučil soustružníkem, pracoval v brněnském Zetoru a Izolačních závodech Brno (IZO), kde zažil i pád komunistické totality. Nikdy nevstoupil do komunistické strany. V roce 2024 žil v Brně.