Hana Alisa Omer roz. Loewyová

„Se svým židovstvím (tj. antisemitismem – pozn. autora) jsem neměla žádné problémy. Můj bratr ovšem zažil víc, chlapci si více nadávají. Jako židovská rodina jsme drželi židovské svátky a věděla jsem, že jsem jiná. Vyrostla jsem s pocitem, že jsem jiná, že jsem outsider. Ten pocit mi zůstal dlouho, ještě i v Izraeli.“

„Já mám mnoho jmen (smích), dnes je moje jméno v Izraeli Hana Alisa Omer. Narodila jsem se na Slovensku jako Alžběta Loewyová. Moje rodiče vyšli z holocaustu, moje matka byla v Osvětimi, byla na pochodu smrti, vyšla z toho zázračně živá. Můj otec byl také v pracovních táborech, když vyšel, měl asi čtyřicet kilo, byl zázrak, že se vrátili.“

„Možná je to též moje povaha, že se neidentifikuji s místy. Žila jsem 46 let v Izraeli a teď jsem v takové situaci, že tam nemám domov, protože mi shořel dům. Polovina mé rodiny žije v Praze. (…) Táhne mne to zpět do Izraele. Stal se mým domovem. I proto, že ovládám lépe ten jazyk, určitě lépe než češtinu (nebo slovenštinu). Nyní jsem mezi dvěma světy. Ale začala jsem kreslit Prahu.“ (smích)

(U vás doma se mluvilo maďarsky?) „Chodila jsem však do slovenských škol. Můj mateřský jazyk je maďarština, ale doma se též mluvilo německy. Teď se tam maďarština znovu vrací. I když jsem neuměla slovensky, rodiče mne poslali do slovenských škol. Obecně se Židé přizpůsobují té zemi, ve které žijí. To dělali i moje rodiče. Předtím to bylo Rakousko-Uhersko, tak mluvili německy a maďarsky. Pak to bylo Československo. Během války to bylo šílené, jednou to bylo Maďarsko, pak Slovensko a měnilo se to.“