„Nutili lidi do kolchozů, do družstev – no to jsme tedy zažívali, protože manžel měl samovaz po Němcích.“ – „Co že měl, pardon?“ – „Byl tam samovaz, který sekal a vázal, snopy pokládal. Veliká dřina byla pryč. To sebrali – všechny samovazy, udělali strojní družstva. Lidem sebrali ty stroje po Němcích. Manželovi sebrali i hrabačku za koně, prosím vás. Víte? Sebrali tohle, traktory sebrali lidem, kde měli, asi čtyři nebo kolik. Všechno takhle lidem… a nutili je do toho družstva.“ – „A vstoupili jste tedy do družstva nakonec?“ – „Čtyři hospodáři si řekli, že nevstoupí, a mezi nimi jsme byli my. Ale to jsme byli hloupí.“ – „Jakto?“ – „No, protože jsme si mysleli, že můžeme prorazit zeď.”
„Byl střelenej. Oni šli… byla nějaká mlha, dostali rozkaz od velitele, že musejí jít. Tak útočili, bez nějakých příprav dělostřeleckých. Karpaty byly obsazené, na Dukle, Němcema. Tak říkal, že byli vidět a že stříleli, že? Bez nějaké průpravy, mlha byla. No navyprávěl se opravdu hodně. Byl střelený do levé ruky, říkal, ano, a tou pravou si chtěl tu ruku nějak ovázat. Jak sáhl pro ten obvaz, tak ten loket… a tady mu ho prostřelili. Tou střelou dum-dum, která trhala. On tady nemá asi osm centimetrů kosti, proto nosí protézu. Bez protézy ta ruka není funkční.“ – „Takže on už se vlastně vrátil jako válečný invalida, by se dalo říci.“ – „Celý život, od osmnácti let. Bylo mu osmnáct, že.”
„Máte nějaké třeba životní krédo? Nějaké motto nebo citát, myšlenku, která se vám líbí do života?“ – „Abych mohla zůstat v té církvi a ve spojení se sborem a s Pánem Bohem až do smrti. Přála bych to všem: zakotvit v těchhle věcech vážných, které se přenášejí do věčnosti. Asi tak.”
Narodila se 20. února roku 1927 v Lysé nad Labem. Příbuzní jejího otce Josefa Šeráka žili v české krajanské vsi Český Boratín na Volyni v dnešní Ukrajině. V roce 1944 vícero z těchto příbuzných narukovalo do 1. čs. armádního sboru, prošlo karpatsko-dukelskou operací a přispělo k osvobození Československa. Do východní armády vstoupil i Libušin poloviční bratranec a budoucí muž Jan Opočenský. Byl raněn u Krosna a tři roky strávil ve vojenských lazaretech. V roce 1947 získal podobně jako další jeho příbuzní statek po odsouvaných Němcích v Chotiněvsi na Litoměřicku. Libuše, která do Chotiněvsi přijela na brigádu, se v témže roce za Jana Opočenského provdala. Začali na statku společně hospodařit, záhy se však museli potýkat s kolektivizačními snahami komunistů. Jednotnému zemědělskému družstvu svá pole odevzdali teprve v roce 1960, poté oba pracovali jako družstevní zemědělci. Žili v těsném spojení s chotiněvským českobratrským sborem, jejich syn se stal evangelickým farářem. Libuše pracovala do roku 1982. Libuše Opočenská zemřela v roce 2018.
