„Jezuitští profesoři a vychovatelé se domnívali nějakou dobu, že k nim vstoupím, ale potom mně řekli, že mám spíš být diecézním knězem, protože mám velice chudé rodiče a jako diecézní kněz je budu moci přeci jen trochu nějak podpořit – nejen finančně, ale třeba i vzít na faru v jejich stárnutí apod. Dožili dlouho, maminka zemřela, když už jsem byl v kriminále. Přinesli mně tu zprávu s tím, že jsem neměl být darebák a že jsem mohl jít mámě na pohřeb, ale že se to nedovolí. Tatínek zemřel ještě později, když už jsem byl na té relativní svobodě, ale bylo zas velmi obtížné získat dovolení, abych ho mohl sám pohřbít. Jsou teď oba pohřbeni na tom novém meziříčském hřbitově.“
„V Želivě jsme dostávali jídlo z jídelny, kde vařili řeholníci, kterých tam bylo mnoho. Jednou přišla v polívce ampulka se zprávou, že právě zemřel Stalin. Tak jsme potom za zavřenými dveřmi poklekli a modlili se za to, aby mu Pán Bůh ty strašný zločiny odpustil a samozřejmě taky za to, aby to bylo lepší. Ale teď najednou si nás najednou všiml hlídač, co chodil kolem, kopl do dveří a řekl: ,Celej svět teď pláče, že ztratil svého báťušku a vy tady děkujete tomu svýmu pánbíčkovi.‘ ... Nebyl štond pochopit, že se modlíme i za nepřátele, i když jsme tam tvrdě trpěli.“
„Když já jsem přišel do kriminálu, tak už nás izolovali od laiků. Poněvadž věděli, že je povzbuzujeme – vydržte a Pán Bůh to tak nenechá, i když Boží mlýny melou pomalu, tak vydržte! Tohle naši hlídači neradi slyšeli, a proto nás potom úplně odizolovali. Mě si jednou prozkoušeli, asi na tři týdny mě dali mezi laiky, jestli někoho vysvětím na kněze. To už věděli, že jsem biskup. Já jsem to nikdy nepřiznal, to bylo veliké tajemství, to jsem měl zachovat i před svými rodiči. Když se ale mělo potom něco udělat, muselo se něco naznačit.“
„To bohužel nebylo, ani v tom Římě ne a to nás někdy mrzelo, že nás víc nepřipravili – třeba v Římě, kde mohli předpokládat, že tady budeme i vyslýcháni anebo že to bude považováno za spiknutí, že jsme studovali v Římě. Říkali jsme si někdy v kriminále, že nás měli učit alespoň v Nepomucenu boxovat. Ne, že bychom se chtěli prát s estébáky, ale kdyby potom člověk dostal nějakou tu ránu nebo kopanec, tak by ho to tolik nepřekvapilo. Od dětských let jsme žádné tělesné tresty nedostali.“
„Byla amnestie – ta první. Velice mnoho kněží i biskupů tenkrát šlo domů. Mě si taky zavolali a řekli mi: ,Tak, pane Otčenášek (pane!), my víme, že to tady nebylo žádný sanatorium, až se trochu zvetíte, tak za vámi přijdeme a dáme vám důkazy, že Vatikán dělá politické chyby (náboženské nás nezajímají) a vy jen řeknete: ,No jo, mě to taky trápí a mrzí.‘ Já jsem ji tam přede všemi řekl: ,Ale to já nemůžu říct, protože podáte prst a seberou vám celou ruku, to by mi pak lidi nemohli věřit….‘ Začali: ,Ty darebáku…odveďte ho!‘ Přistoupil ke mně ještě blíž a dal mi facku (to už se tehdy v šedesátém roce často nedělalo!) – přede všemi, před celou delegací, byl asi taky zklamaný, že si to nemohl odpustit. Zavezli mě pak do Kartouz, ty dva roky jsem si musel dosedět za to, že jsem odmítl říct, že lituju, že papež dělá politické chyby. To je samozřejmě možné…dělá, dělá je…, ale v té komplexitě by to tenkrát znamenalo zradu.“
Celé nahrávky
1
Hradec Králové - arcibiskupská rezidence, 12.05.2006
Karel Otčenášek se narodil v roce 1920 v Českém Meziříčí. Své povolání k kněžství pocítil podle svých slov již v dětství a za pomoci místního faráře se dostal do Prahy, kde byl přijat na věhlasné Arcibiskupské gymnázium v Praze Bubenči. Po maturitě vstoupil do královéhradeckého semináře, kde měl absolvovat pětiletou kněžskou formaci. Vysoké školy byly ovšem záhy nacisty uzavřeny a Otčenášek odjel svá studia dokončit do Říma, kde zůstal až do konce války. Z Říma se vrátil těsně po válce, již jako kněz, a začal působit v pastoraci. Patřil k progresivní části katolického kněžstva, které usilovalo o prohloubení a opravdovost křesťanské víry a její uplatňování v běžném životě - jako mnoho mladých kněží té doby byl ovlivněn mimo jiné i myšlenkami chorvatského jezuity Kolakoviče. Přirozeně se tak dostal do zorného pole komunistů - a po jejich převzetí moci i do nebezpečí. V roce 1950, kdy bylo jisté, že většina biskupů půjde do internace, byl vysvěcen jako třicetiletý na biskupa svým předchůdcem Mořicem Píchou. Svěcení mělo zůstat v absolutní tajnosti „zachováno i před vlastními rodiči“. Po skončení želivské internace se Otčenášek znovu odmítl přizpůsobit požadavkům režimu a byl znovu uvězněn. Po několikaměsíčním vyšetřování byl odsouzen na 13 let do vězení za velezradu. Svůj trest si odpykával ve věznicích na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích-Kartouzích. Narozdíl od tisíců politických vězňů nebyl v roce 1960 propuštěn na amnestii a z vězení vyšel až v roce 1962. Dále směl vykonávat jen dělnická povolání a do své diecéze se samozřejmě vrátit nesměl. Po získání státního souhlasu sloužil jako farář ve zpustlém pohraničí a svého legitimního biskupského úřadu se ujal opětovně až v prosinci roku 1989. V roce 1998 předal správu královéhradeckého biskupství Dominiku Dukovi a byl povýšen papežem Janem Pavlem II. do hodnosti arcibiskupa. Angažoval se po revoluci v rozsáhlých vzdělávacích a kulturních projektech. Jeho zásluhou bylo zrekonstruován i sídelní palác královéhradeckého biskupství. Nositel Státního vyznamenání I. stupně (1995) a čestný občan mnoha obcí a měst, kde po válce a v době totality působil, zemřel 23. května 2011 v Hradci Králové.
