Karel Pašek

"A pak to skončilo. Měli jsme ještě poslední táborák v roce 1970, někdy tak uprostřed září, a to bylo U Klamínky v takovým údolíčku. Tam jsme se rozhodovali jako oddíl, co budeme dělat. Protože bylo několik možností. Ten oddíl mohl přejít k pionýru, což jsme nechtěli, některé oddíly ale přešly. Nebo mohl přejít k Sokolům, nebo k vodákům, nebo prostě k nějakým takovým organizacím, a nebo mohl úplně skončit. A my jsme skončili, prostě jsme řekli, že k pionýrům jít nechceme, a abychom chodili veslovat tady do oddílu, to jsme taky moc nechtěli, takže jsme vlastně skončili. A na místě toho posledního tábora z roku 1970, což je blízko Prosečnice, se setkáváme. Ti kluci, kteří tam na tom táboře byli, tak na to místo jedeme v dobu tábora každý rok. Loni už to bylo 53. setkání, už jsme tam byli třiapadesátkrát. Teď už tam dokonce chodíme i v zimě, na zimní výpravu, ale tohle to bývá vždycky v létě, že se tam sejdeme."

“Jeli jsme tam přes Rakousko, což bylo hrozně zajímavé, protože jsme poprvé viděli, jak to vypadá na západě. A pamatuju si, když jsme tam šli takovou úzkou uličkou a tam byla cukrárna, pak takový malý krámek a tam bylo napsáno: Rakouská komunistická strana. A bylo to jako skromný, nic moc a náš otec říkal: 'Takhle by to mělo vypadat. Komunisté, to se nedá nic dělat, ale ať jsou prostě skromní'. Dojeli jsme do Jugoslávie, tam jsme se koupali a všechno v pořádku a jeli jsme zpátky přes Maďarsko. A když jsme přijížděli k těm maďarským hranicím, tak už jsme tam viděli u hranic spoustu vojáků. Tam stály kolony, náklaďáky, tanky. Přijeli jsme sem, na Zbraslav, naši šli do práce, odvezli mě k babičce na Mělník a za dva dny přišli Rusové.”