„Jednou jsem zaslechl polské vysílání – vojáci se nemohli dovolat na svou stanici. Já jsem oba (polské radisty) slyšel, jednoho i druhého. Ozval jsem se, polsky hovořím, a povídám, že mu zprávu vyšlu, jestli souhlasí. Povídal, že to není nic tajného, že to můžu zkusit. Navázal jsem spojení, zprávu mi předali a já ji předal dál. Byl to nějaký polský velitel, zapsal si mě a po válce přijel do Olomouce. Zde si mě zavolal a vyznamenal válečným křížem.“
„Mohl jsem se vrátit, ale nemělo to cenu. Řádili tam banderovci… Někteří naši chlapci tam přijeli, oni je úplně vysvlékli a vzali si jejich vojenské uniformy. Nemělo cenu tam jezdit.“
„Němci postupovali do lesů a my za nimi. Nedali se. Šli jsme za nimi. Přišli jsme do lesa, Němci se tam rozložili a ruští vojáci je už brali do zajetí – stahovali jim boty a všechno možné…“
„Já osobně si nemůžu naříkat. Do školy jsem chodil po trati, u trati jsme žili, a tam to hlídali Němci. Už mě znali, pokaždé se se mnou přivítali. Neměl jsem s nimi nějaké problémy.“
„Vzpomínám si, jak Němci sebrali Romy, vyvedli je a stříleli. My jsme je přepadli. Jeden z Romů prosil, ať mu dáme samopal, že se s nimi vyrovná sám. Náš voják mu dal samopal a on je postřílel.“
„Dukla byla Dukla. Tam jak udělal jeden voják pěšinu, tak se po ní chodilo. Jakmile se šláplo vedle, šláplo se na minu. Všechno bylo zaminované. Bylo to hrozné. Pokud to šlo, projel se terén tankem a vojáci šli po vyjetých kolejích, anebo se musel dávat moc velký pozor. Miny byly takové dřevěné krabičky – tam byla výbušnina a rozbuška. To dokázalo utrhnout nohu, když na to někdo šlápl.“
„Byl tam takový klučina a pořád za mnou chodil. Přišel a povídá: ‚Tatínek vás zve na oběd.‘ Vzal jsem nějaké konzervy, poněvadž co se týká zásob, měli jsme dost. Také cigarety. A šel jsem za nimi. Úplně se divil, jak jsme zásobeni.“
Mikuláš Paul, kapitán v. v., se narodil 25. května 1925 na Volyni. Po dokončení střední průmyslové školy byl ihned zařazen do vojenského výcviku. V roce 1943 se společně s bratrem připojil k formující se československé vojenské jednotce. Zde absolvoval výcvik jako průzkumný radista a byl posléze nasazen v bojích Karpatsko-dukelské operace. Zde byl zraněn střepinou granátu do obličeje. Kromě několika vyražených zubů neutrpěl však vážnější zranění. Zúčastnil se rovněž bojů u Liptovského Mikuláše a osvobozování Moravy v oblasti Prostějovska. Po válce již neuvažoval o návratu na rodnou Ukrajinu. Krátce pobýval v Praze a na Žatecku, usadil se však v Pasekách, kde obdržel zemědělskou usedlost. Po začátku kolektivizace se však raději přestěhoval do Přerova, kde získal zaměstnání v tamních strojírnách. Zde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Zemřel 18. listopadu 2004.
